Ale jinak máš samozřejmě pravdu a můj pohled je zcela naivní a iluzorní, bohužel.

„Advokát zastupuje klienta při vymáhání jeho nároků. Nároky klienta jsou oprávněné, částečně oprávněné a nebo neoprávněné. Neoprávněné nároky mohou být neoprávněné krom jiného i z důvodu, že se příčí dobrým mravům. Zastoupení advokáta pří vymáhání klientova neoprávněného nároku, který se příčí dobrým mravům, není ze strany právního zástupce nemorální.“

Jak říkám, každý z nás má jinou představu o výkonu své práce a ve tvých očích budu asi „zlý právník“, s tím nic nenadělám.

Oba víme, že proti stavovským ani jiným předpisům takový postup advokáta není. Ty to dle mého vidíš už jako svou vlastní etiku podnikání (což advokacie je). Dle mého to proti takové etice není, sic opakuji, i já mám své limity a dopady své práce a okolnosti pochopitelně zvažuji. To je už prostě subjektivní.

Ale domnívám se, že žalovat nároky s absolutní neplatností, která je sice ex tunc, ale i tak ji vyslovuje soud, není primárně nemorální ani neetické. Já klientovi říkám svůj právní názor (mimochodem, že dojdu k právnímu názoru, že smluvní pokuta je pro rozpor s dobrými mravy neplatná vždy neznamená, že ji já osobně za nemravnou považuji), to je má funkce a povinnost. Já ale nejsem soudce, abych takového klienta hned praštil po ruce a říkal „Fuj, to se nedělá, hybaj z mé kanceláře!“. Bavíme se stále o nějaké neplatné smluvní pokutě, nikoliv o tom, že za mnou někdo přijde, že chce zmanipulovat tak a onak nějakou veřejnou zakázku, vyprat někde špinavé peníze, vytunelovat podnik. Bavíme se jen o tom, že některé nároky žalobců v civilním řízení nejsou zjevně oprávněné, ale to neznamená, že jejich zastupováním je nějak narušena má karma 🙂 Ty to vnímáš jinak, to se prostě neshodneme 🙂

Soud by měl spravedlnost garantovat, ale podstatu spravedlnosti by také měli spoluvytvářet i ostatní. A to zejména ti s právním vzděláním, tj. advokáti. Je špatné, že máme myšlení „možná to na soudě projde, takže proč to nezkusit“. Měl by dle mého platit jakýsi axiom, že se něco prostě nemá dělat, např. podávat žaloby na nemravné pohledávky.

Obhajoby trestných činů jsou něco odlišného. Tam přeci advokát (většinou) netvrdí, že je klient nevinen, ale že shromážděné a provedené důkazy vinu neprokazují, přičemž vinu je nutno prokázat.

Jinak kdysi jsme měl na jednom semináři výstup s přednášející z ČAKu, když jsem se jí ptal, jak postupovat, když klient v trestu lže i svému obhájci(např. se nepoznává se na kamerovém záznamu). Dle ní prostě lež nemám vidět, s čímž ale já osobně nesouhlasím.

Jako právník bych žaloby za inkasní společnost z pohledávek UPC podal. Ano, věděl bych, že zastupuji stranu, která není v právu, ale rozhodně bych netvrdil, že to znamená, že nemám morálku. Jak jsem psal v jiném komentáři, právní zástupce nevykonává spravedlnost, o té rozhoduje soud, on však má ve spravedlnosti roli na jedné ze stran a bez té role by nebyla spravedlnost, sic může zrovna stát na straně, na které není právo. Například trestní obhajoba mne baví a když je klient pravomocně odsouzen, tak to je výkon spravedlnosti, ale rozhodně to nepokládám z mé strany za nemorální, že jsem odsouzeného zastupoval. Je to prostě má profese a role, která je ve výkonu spravedlnosti nutná. A maiore ad minus, pokud to je morální v trestním právu, nevidím v tom problém ani v civilním právu.

To co dělal Šachta, respektive jeho partneři, to už je něco jiného a nedovolím si to komentovat. Jen za sebe uvádím, že bych se vyhýbal klientům, kteří by chtěli pomoct s porušením zákona s trestněprávním dopadem.

Ono to je i tom, že advokát by měl myslet dopředu. Pokud chcete zastupovat grázly, tak pak si budujete pověst zástupce grázlů a i slušný klient pak vypadá jako grázl. Pak prostě nemůžeš nikdy počítat s klientelou, která chce mít čisté jméno. A domnívám se, že něco podobného, aspoň tedy v mediální rovině, se stalo u AK Šachta a partneři, kterým se začnou asi klienti obloukem vyhýbat a rozpad jejich kanceláře a přejmenování na tom už nic nezmění. David Michal bude mezi právníky, úřady, soudy a policií vždy „tím právníkem, co figuroval v té kauze…“ a to je něco, co je pro mnohé klienty nepřijatelné, pro některé ano.

Takže já odmítám názor, že právník s patřičnou morálkou by měl např. v kauze UPC odmítnout podat takovou žalobu. Spravedlnost a právo garantuje soud, který má plnit svou funkci správně. Já jako právník hraji svou roli jak nejlépe umím na jakékoliv straně. Ale jak plyne z mého blogu, tak mi vadí, když soudy nedělají co mají. Má role v rámci spravedlnosti pak zastíní onu spravedlnost a hra dopadá příliš často jinak, než by měla. Nápravou není to, že přestanu hrát, ale to, že soudy začnou dělat to, co mají.

Jak jsem uvedl, plně reflektuji, že role právníka při zastupování klienta s nečestnými úmysly je pochopitelně významnější, než role řidiče takového klienta. Oba pro něj pracují, ale podíl na nečestném úmyslu je u právníka vyšší. Proto musí mít nějaké morální limity, které by měly být logicky přísnější nebo minimálně stejné, jako limity zákonné.

Ale stále jde o profesi. Při zastupování v trestních řízeních jsem obhajoval i osoby, které byly nakonec pravomocně odsouzeny. Na tom není nic nemorálního, je to součást spravedlnosti, obhájce obžalovaný mít musí. Je na obhajobě pachatele trestné činnosti něco nemorálního? Nemyslím. Sic i zde mám limity a jsou trestné činy, kde bych obhajobu nemohl dělat.

V případě civilních věcí jsme u mnohem méně závažných kauz než u trestních. Takže já bych se zde právních zástupců zastal. Je to profese. A každý prohraný civilní spor znamená, že jsem stál na straně, na které není zákon. Znamená to něco špatného a nemorálního? Nikoliv. To prostě k profesi patří.

Takže si stojím za tím, že žalovat smluvní pokutu, která klientovi dle mého názoru dle ustanovení § 39 OZ nenáleží, nepovažuji za nemorální. Je to součást výkonu mé profese a role v rámci spravedlnosti. Spravedlnost garantuje soud. Nikoliv advokát tím, že bude odmítat každé druhé právní zastoupení. Právní zástupce má přeci ve spravedlnosti úlohu hájit zájmy svého klienta. Je jedno na které je straně. V obou případech to je role, bez které by nemohla být řeč o spravedlnosti.

Dále ještě v komentáři k JP.

moralka je totiz hlavne pro ostatni a o prachy de dycky az v prvni rade zejo

S morálkou to souvisí primárně. Právník s patřičnou morálkou by takovouto žalobu odmítnul podat. Samozřejmě se zde pak dostává do sporu morálka a snaha o výdělek. Pokud by obecně v naší společnosti byla morálka uznávaná a respektovaná, tak by mnoho dnešních problémů asi nebylo. Což je ale samozřejmě zcela naivní představa.