V roce 2005 nám mnozí slibovali, že od 1. ledna 2010 budeme u nás platit eurem. Když v roce 2009 přešli na euro i Slováci a přijetí eura v ČR bylo v nedohlednu, považovali to mnozí za první vítězství Slováku v neoficiálním, ale přátelském soutěžení mezi našimi národy. Dneska se však můžeme usmívat my a jsme rádi, že se nám euro „nepoštěstilo“ přijmout.
Nepřijetí eura v ČR bylo spíše vyústěním politické neschopnosti a hospodářské nedisciplinovanosti, než skutečným politickým rozhodnutím. Vždyť přijetí eura nerozporovala žádná ze stěžejních politických sil a všechny vlády byly pro jeho přijetí, sic v různých termínech.
Jedinou skutečnou kritiku proti euru jsme tak mohli zaslechnout z Pražského hradu. Pravda, kritika z Pražského hradu zaznívá na kdeco a skoro vše je pro něj: „Hmmm, neférové, nepravdivé, zavádějící a lživé.“ (číst vyšším chlapeckým hlasem), avšak přesto patří kritika eura, společně s kritikou EU a globálních změn klimatu, ke stěžejním politikám prezidenta Klause a jeho vlajkovým lodím zájmů, tak i veřejných vystoupení, a to nejen u nás. A pojítkem mezi těmito třemi oblastmi je demokracie, svoboda a národní nezávislost, které, jak se Klaus domnívá, svými postoji obhajuje a chrání.
Prezident v diskusi o euru používá především různé ekonomické argumenty, dá se však říci, že jeho názory jsou na daném ekonomickém spektru zcela běžné a můžeme je slyšet z mnoha úst. V rámci ekonomické debaty však zapadl jeho hlavní motiv. Klaus se proti euru nestaví jen jako ekonom, ale především jako politik. A právě zde Klaus poukázal na jednu podstatnou skutečnost. Euro jako společná měna nemůže za současného nastavení evropské spolupráce fungovat. Měna nemůže být oddělena od společné hlubší hospodářské politiky a další ekonomické integrace, a to i v oblasti rozpočtové.
Klaus tak jako politik proti euru brojil právě proto, protože věděl, že společná měna nemůže fungovat a bude časem při nastalé krizi záminkou k hlubším změnám v EU a mnohem vyšší spolupráci, ale především bude nevyhnutelné omezení pravomocí národních států – čímž bude také dotčena naše demokracie a svoboda.
A Klaus měl pravdu. Cesta ze současné krize má jen dvě řešení – konec společné měny, a nebo zásadní změny fungování eurozóny (které se však pravděpodobně i tak neobejdou bez odchodu některých zemí z této měnové unie). Ukázalo se, že neexistence optimální měnové oblasti se časem v daných podmínkách EU sama nevyřeší. Jako neudržitelné se však jeví i to, aby země měly různou hospodářskou politiku a aby země nebyly pod důslednou kontrolou někoho nad nimi. Vždyť Řekové se k euru doslova prolhali a ostatní bulíkovali i po jeho přijetí. Tím však opět dokázali, že při společném projektu zde musí být nad národním státem ještě někdo, kdo bude mít dostatečné pravomoci, aby mohl nad národními státy dohlížet, vynutit na nich poslušnost, ale i je trestat. Budoucnost měnové unie tak je v přenesení dalších pravomocí na orgány EU, a to i v oblastech, které jsme dosud vnímali jako výsostně národní – tedy rozpočtové, daňové, ale i sociální. Pochopitelně půjde jen o částečné vzdání se práv v této oblasti a politika EU zde bude jistě stanovovat spíše horní a dolní limity, které dají národním vládám možnost přichýlit se k té či oné hranici, a to dle potřeb státu, tak i politické orientace konkrétní vlády.
Přesto to bude další krok, který ubere národním státům a přidá EU. Krok, který omezí dopad národních voleb na chod této země a kterým zájmy jiných národů mohou převážit nad názorem českým a vůle EU tak může být i v rozporu s našimi zájmy. Náš hlas tak bude zase o něco slabší, a tedy i naše svoboda. Že dané bude vyváženo prospěchem z ekonomické prosperity celé EU je pravdivé jen do té chvíle, dokud zde bude ona prosperita, stejně jako argument, že ČR a jeho politikům prospěje někdo výš, kdo nás bude pohlavkovat, než zjistíme, že prevíti a bordeláři jsou všude stejní.
Václav Klaus tak jistě hnul mnoha odpůrcům žlučí, když ukázal, že měl opět pravdu o nefunkčnosti současné podoby eurozóny. Boj Klause proti euru však tímto neskončil – naopak. Teď je ta rozhodující bitva a křižovatka osudů – zda euro skončí jako neúspěšný projekt, a nebo dojde k reformám, které euro zachrání, avšak za cenu hlubší ekonomické a politické spolupráce a dalšího oslabení národních států. Že tohle je noční můra, při které se v noci propocený prezident hrůzou a s výkřikem probouzí vedle Petra Macha je jistě nesporné. Lze tak nyní očekávat jeho významnou aktivitu v boji proti euru. A že se státy eurozóny vydají tímto směrem je jisté, neboť investované peníze, ale i politické úsilí Evropa jen tak nezahodí, ale především nezdar eura by znamenal hlubokou skepsi k jakékoliv další integraci a společnému projektu EU na dlouhou dobu dopředu. Klausův boj tak bude marný, avšak měli bychom opět naslouchat jeho ekonomickým a politickým argumentům, neboť jeho varování nám mohou zajistit, že ochráníme své zájmy v EU lépe než jiní.