Posadili jsme ten den třetího uprchlíka na vlak do Německa. Byl to devatenáctiletý Ali ze Sýrie. S sebou měl jen ledvinku, kam si na cestu nastrkal vše, aby mohl začít nový život, tedy doklady a potvrzení, že ukončil střední školu. Německy neumí ani slovo, ale prý má slovník. Vzpomněl jsem si na své hodiny němčiny, a to utrpení, a jen se usmál, že mu přeji s němčinou hodně štěstí. Ale prý tam má příbuzné, tak mu snad pomůžou. V tašce přes rameno si vezl svačinu, co mu připravila jeho hostitelka, u které přespal, hrozně hodná holka. Vlak měl zpoždění, pak dlouho stál na perónu, ale nakonec zmizel směr Drážďany i Ali. Na nádraží nás zůstalo šest, co mu mávalo, všichni ze skupinky „OPERATIVA: Uprchlíci – Hlavák“.
Pestrá skupina
Dostal jsem se k nim náhodou, když Zuzka z jejich skupiny sháněla veřejně peníze na lístek do Německa pro nějakou uprchlickou rodinu. Přes šest tisíc. Trochu jsem poslal, další lidi taky a bylo rychle hotovo. Kapka v moři. A tak jsem nabídl i ruce a nohy a ocitl se mezi nimi na hlaváku. Je to punk. Jsou to fajn lidé. Vím jistě, že za normálních okolností bych si s většinou z nich neměl co říct a asi bychom se dříve nebo později pohádali do krve nad otázkami politiky a světa vůbec, ale o to tu teď nejde.
Jde o těch pár uprchlíků, co jsou pouštěni z českých táborů, co dostanou na ruku 400 Kč, lahev vody a svačinu a mají opustit ČR. Dopraví se do Prahy a pak neví jak dál, jsou bez peněz, bez informací, bez přátel a někdy i bez potřebného oblečení, když zářijové noci už umí být pěkně mrazivé. Proto se našli lidé, kteří jim chtějí pomoci. Nemohu mluvit za ně a tak teď mluvím jen za sebe, proč to dělám já.
Nabídl jsem pomoc, protože mi přišlo, že naše společnost ztrácí srdce a rozum. Od mala se učíme, že by se mělo pomáhat slabším a potřebným a nemohu si vzpomenout na pohádku, kde by to bylo opačně. Vždyť i ten kocour Tom, když bylo nejhůř, Jerrymu pomohl, a to na sebe normálně líčili dynamity a mlátili se hlava nehlava. Stavíme na nádraží sochy Nicholase Wintona, dáváme jej na známky jako ocenění jeho činů a inspiraci. I v dospělosti tedy víme, co je správné a dobré. Ale když přijde na lámání chleba, jakoby to všechno předtím byla jen přetvářka.
Nemusíme být nadšení, ale pomáhat musíme
Z uprchlíků nejsem nijak nadšený a zcela otevřeně říkám, že to je pro Evropu nebezpečí, neboť nejde o organizovaný a promyšlený proces. Ale tak to s uprchlictvím už bývá. Je to prchání, nikoliv turistický výlet. Uprchlíci nás mohou ohrozit, ale budeme je střílet na hranicích? Budeme je posílat zpět na smrt? Musíme především zajistit, aby nemuseli být uprchlíky. Pokud bude v Sýrii bezpečno, budeme jim moci říct: „Promiňte, tohle je naše země, nyní nepotřebujeme nové občany. Právo na lepší život u nás nemáte, vraťte se do Sýrie a snažte se dělat lepší zemi z vašeho domova.“ To je fér. Ale pokud jim hrozí smrt, je naší povinností jim nabídnout pomoc a ochranu. A zároveň dělat kroky k nastolení klidu tam, odkud prchají. A to i silou.
Ano, je pravda, že bezpečí našli už v Turecku či jinde a miliony z nich za to jsou rádi a nikam zatím nepokračují, ale jiní jdou dále a nemůžeme se divit, pokud mají příbuzné na Západě. Ale jak dlouho tam vydrží ta zbylá většina? Válka v Sýrii začala v roce 2011. Pokud jste otec rodiny, jak dlouho budete chtít jen tak sedět v nuzných podmínkách bez perspektivy nějaké budoucnosti pro sebe a své děti? Nakonec se zvednete a zkusíte své štěstí i bez kontaktů na Západě. To je pro Evropu problém.
Já naprosto chápu obavy mnoha Čechů. Ostatně kdysi jsem byl asi taky taková malá konvička, co znala muslimy jen z televize. Ale když člověk čte tři roky stále dokola články o tom, jak nás muslimové rozkládají a jak příští rok jisto jistě začne v Evropě občanská válka a ono furt nic, tak se člověk začne drbat na hlavě a říkat si, jestli ty argumenty jsou pravdivé.
Chápu výrok: „Nechceme se stát ve vlastní zemi menšinou.“ či „My jsme tady doma.“ Ano, zní to hloupě, když se podíváme na ta čísla, kolik uprchlíků k nám vlastně chce, ale ta slova prvně mají význam: „Bojíme se, že se budeme muset nějak přizpůsobit. Nechce se nám nic měnit na našem způsobu života.“ Evropu přistěhovalectví mění a to je fakt. Nikdo se nechce stát menšinou ve své vlastní zemi. Ostatně kdo jiný by o tom měl vědět lépe, než země, kde vymysleli umělý konstrukt národa Československého, aby byl v novém státě většinou? Ale to nám zatím zdaleka nehrozí.
Společnost by měla být do určité míry homogenní
Aby společnost mohla fungovat, musí být do jistého stupně homogenní, vnímat nějakou společnou identitu a hodnoty a mít stejný pohled na základní věci. To vše život usnadňuje. Každý z nás se přece rád obklopuje lidmi, se kterými má něco společného a má si s nimi co říct. Na dovolenou pojedu s tím, kdo má o ní stejné představy. Když se chci válet na pláži, pojedu s tím, kdo to vidí stejně, když být aktivní, pojedu s někým, kdo bude chtít být taky aktivní, nikoliv naopak. A mít s někým společný stát či Evropskou unii, to je něco mnohem vážnějšího, než přetrpět s otrapou týdenní dovolenou.
Nejde o to, že by si tu muslimové odhlasovali chalifát, k tomu jsou jejich počty v Evropě skutečně malé a jejich představy o světě rozdílné, ale jejich přítomnost prostě ovlivňuje naše chování a musíme zvažovat něco, co jsme dříve nezvažovali, čehož budiž karikatury proroka jasným příkladem. To je prostě pro mnohé lidi nové a nekonformní. Tyto změny se navíc mohou projevit i v komunální politice. Například ve vyhláškách omezujících konzumaci alkoholu na veřejnosti (což si tedy omezujeme už teď sami) či jiných drobnostech, jako je třeba vypuštění vepřového z jídelníčku školní jídelny, kde chodí hodně muslimských žáků. To jsou reálné změny, které mohou nastat a obava části spoluobčanů, která se skutečně v kontextu ČR zdá zatím přehnaná, ale v kontextu EU již nikoliv, tu je. O nic vlastně nejde, ale ta symbolická změna či její hrozba je pro mnohé strašákem a pak je už jen krůček k představám, že to je úplný konec Evropy. Může se to zdát opět směšné, ale třeba takový Izrael zcela konkrétně řeší, že pro zachování jeho charakteru jako židovského státu, je zcela nemožné, aby přijal zpět všechny palestinské uprchlíky a jejich potomky či současné uprchlíky ze Sýrie, protože pak by Izrael zanikl jednoduše volbami jeho obyvatel. Je přirozeným instinktem každého národa, že se bojí dát občanství většímu počtu cizinců, aby nebyl oslaben jeho vliv na fungování a podobu státu. Opět jde v kontextu ČR i EU o něco vzdáleného, ale na komunální úrovni je dané reálné. Ostatně s daným problémem se potýkalo i prvorepublikové Československo, které hranice žup stanovilo nepřirozeně tak, aby zasahovaly od hranic hluboko do vnitrozemí a zajistilo se tak, že většinu bude mít Československé obyvatelstvo.
Mix není pestrost
Jsem konzervativní a nemám rád velké změny. A myslím, že právě toho se bojí i většina lidí. Rychlý příchod velkého množství imigrantů může Evropu změnit. Problémy s integrací povedou k tvorbě ghett a dalšímu prohlubování problémů. Mám rád rozmanitost, ale to neznamená, že by Evropa měla vypadat jako New York. New York už jeden máme. Chci, aby Česká republika vypadala jako Česká republika, tedy jinak než Německo, Francie a Itálie. Chci Itálii, která bude jiná – bude italská. Chci Francii, která bude francouzská a Německo německé. To je pro mne motto Evropské unie: „Jednota v rozmanitosti“, že každá země bude nějak jiná, každý národ bude jiný a nikoliv že všichni budeme mix všeho.
Menšiny u nás jsou fajn, ale ať to jsou menšiny, zpestření, obohacení, nikoliv silný nositel jiných představ o světě, který bude vytvářet ideové pnutí ve společnosti. Být menšinou je méně komfortní, to všichni víme a proto nechceme být v této pozici. On ten svět stejně jednou dospěje do nějakého toho univerzálního mixu, ale nechť se tak stane evolucí a nikoliv revolucí, která je vždy bolestivá.
I proto odmítám kvóty, neboť uprchlíkům máme pomáhat všichni dobrovolně dle svých možností a je realitou, že některé země EU jsou připraveny se s uprchlíky vypořádat lépe a jiné hůře. Východní země EU jsou prostě jiné a povinné kvóty by tu způsobily jinou reakci, než na Západě. Ačkoliv dnes by kvóty ČR přidělily naprosto zvládnutelné počty, co bude za rok či dva?
Naši civilizaci ohrožujeme my sami
Aby svět zůstal skutečně rozmanitý a pestrý, musíme především bránit a posilovat svoji kulturu a hodnoty.
Pokud ale něco máme bránit, musíme vědět co. Co je česká kultura a české hodnoty? Možná, protože na Západě si své hodnoty a svou kulturu uvědomují mnohem lépe, tak mají větší sebevědomí v tom, že je současné počty imigrantů nemohou ohrozit.
Co jsou ale české hodnoty? Nevím. Naše civilizace má židovsko-křesťanské kořeny a stojí tedy i na takových hodnotách a musí na nich tedy stát i naše země. Jednou z takových hodnot je i pomoc potřebným a humanismus.
Proto, pokud někdo mluví o ohrožení Evropy a našich hodnot, nezbývá, než si tyto hodnoty připomenout a chovat se podle nic. Proto musíme pomáhat uprchlíkům, ale i proto jim musíme pomoci, aby se mohli vrátit domů, tedy aby nemuseli být uprchlíky. Aby si další generace řekly: „Jo, na začátku toho 21. století, to se ti Evropani zachovali pěkně. To jsou ty Evropské hodnoty, které inspirují, těch bychom se měli držet.“
Pokud budeme uprchlíky mlátit na nádraží klackama po hlavě, asi pak nebudou hledat budoucnost v liberálně-demokratickém zřízením své či naší země a už vůbec nás nebudou mít rádi.
Současné počty uprchlíků neohrožují naši kulturu a hodnoty. Naše hodnoty ohrožují ti spoluobčané, co se zřekli humanismus. Dnes mne neděsí těch pár tisíc uprchlíků v ČR. Děsí mne ta obrovská část národa, co uprchlíkům nechce nijak pomáhat a přeje jim smrt. Tito lidé mají s naší civilizací mnohem méně společného, než Syřané prchající před vražděním Asada a Islámského státu. Pokud se zříkáme humanismus, tak to můžeme rovnou celou EU a ČR rozpustit a otevřít hranice všem, protože nám už stejně nezbylo nic, co by mělo cenu bránit, pokud máme ten stát jen kvůli daním a hasičům.
Na hlavák půjdu zase pomáhat, abych bránil naši civilizaci a hodnoty před morální sebevraždou. Snad si pak jednou ti Syřani, až se vrátí domů, řeknou, že v ČR a Evropě byli lidi hodní a že by bylo fajn budovat novou zemi na podobných hodnotách.
Do té doby by naši a evropští politici měli jasně říct: „Nejsme idioti. Evropa je naše a zůstane naše, nebojte se, že bychom ji přenechali jiným. Se podívejte na tato čísla, nehrozí nám nic takového, co někteří popisují. Teď pojďme pomoci lidem, co to potřebují. Nastolíme v Sýrii pořádek a pošleme uprchlíky zpět. Jsme Evropani, jsme silní a humánní. Máme na to tuhle krizi vyřešit a historie to ocení.“
PS: A borci a borky z Brna jezdí pomáhat do Maďarska a je to obrovsky náročné, ale potřebné a držím jim palce, ať mají hodně sil.