Uprchlíci tu nemají co dělat. Uprchlíci by totiž vůbec neměli být. Nikdo by se neměl dostat do situace, kdy musí utíkat ze svého domu, aby zachránil život svůj a své rodiny. Ale na světě nejsou jednorožci a duhy nejsou skluzavky.
Problém nejsou uprchlíci, ale konflikty, které je vyhánějí
Na světě se válčí a v drtivé většině jde o války občanské, které se vyznačují nezměrným chaosem, absencí základních pravidel, tak i odhadem, kdy a jak válka skončí.
Lidem utíkajícím před válkou je třeba pomáhat. Proto máme mezinárodní smlouvy, zákony a azylovou politiku. Uprchlíkům nabízíme ochranu a útočiště. Avšak je třeba otevřeně říct, že tato azylová politika může fungovat jen do určitého počtu uprchlíků. Dnes vidíme, že do pohybu se mohou dát obrovské masy lidí na obrovské vzdálenosti. Na toto naše azylová politika není připravena ani připravena být nemůže.
Je to jednoduchá logika. Těžko může země přijmout více uprchlíků, než má obyvatel. Nemůže přijmout ani polovinu ani čtvrtinu. Jsme schopni přijímat malé počty lidí na dobu delší, co utíkají před režimem, případně větší počet lidí na dobu krátkou, co utíkají před válkou. A na toto se zapomíná. Že azyl pro válečné uprchlíky by tu měl být od toho, aby uprchlíci vyčkali konce války a vrátili se. Naší starostí by tak neměli být jen uprchlíci, ale i osud daného konfliktu. Ale který z našich politiků je schopen dát relevantní vyjádření k situaci v Sýrii? Kdy se naši politici o toto starali? Kolik prostoru se v předvolebních programech a debatách věnovalo těmto otázkám?
Zatím se nic neděje
V současné době do Evropy přichází počet uprchlíků, který jsme jako EU schopni zvládnout a jako ČR také, neboť k nám míří počty naprosto zanedbatelné. Avšak co bude příští rok? Co bude za deset let?
Pokud do Evropy míří milion uprchlíků, není to problém. Vždyť jen my z Československa odsunuli po válce téměř 3 miliony lidí. V rámci Evropy tedy nejde o žádné fatální počty. Současný chaos je dán spíše zaspáním Evropy a snad i úmyslem některých zemí vytvořit z jejich problému i problém jiných a zatáhnout je tak do jeho řešení. Avšak co když těch uprchlíků bude deset milionů nebo milionů sto? Pokud se rozhoří občanská válka na severu Afriky, půjde o desítky milionů lidí, kteří se mohou vypravit do Evropy. Bude to milionů dvacet, padesát? Před dvěma roky by si nikdo neuměl představit, že Rusko vojensky zaútočí na Ukrajinu. Teď to je doutnající realita. Bylo skutečně překvapivé, kdyby se dalo do pohybu směr Evropa 50 milionů lidí za Afriky a Asie?
Občané v Evropě potřebují slyšet od politiků jasné poselství, že se nenecháme zničit vlastním dobrem. Politici by měli jasně říct, co jsou naše kapacity pomoci, aby lidé měli jistotu, jak bude jejich budoucnost vypadat. Pokud neví, kam je politici vedou, mají přirozeně strach. Politici by měli nahlas mluvit o tom, že pokud my máme povinnost někomu v nouzi pomoci, tak ta povinnost je vyvolána tím, že někdo někde páchá zlo a nutí ty lidi utíkat. Pojďme se bavit o tom, jak to zlo vymýtit a doufat, že postačí jen naše podpora v podobě výcviku a dodávek zbraní, případně letecké podpory. Možná bude třeba překreslit mapy a vytvořit nové státy.
Kde je ono: „Bude líp“?
V Evropě chybí státníci, kteří by svým občanům dali jasnou vizi budoucnosti a jistotu, že pomoc je výjimka a politici budou dělat vše pro to, aby uprchlíci do Evropy neměli důvody odcházet a tedy byli případně zcela po právu posílání zpět. Vizi jasné budoucnosti tak nabízejí jen politici, co staví ploty.
Možná, kdyby něco takového zaznělo, že jde o ojedinělou situaci a bude zajištěno, aby se neopakovala, tak by naši občané neměli strach, že když pomůžou uprchlíkovi, že si tím pod sebou podřezávají větev. Kde je ono: „Bude líp“? Chybí nám státníci s vizí dál, než do dalšího volebního období. Určitě nám ale nechybí lidé s dobrým srdcem, kteří by pomáhali, pokud by měli jistotu, že ta pomoc je jen momentální nutnost potřebným a nikoliv začátek apokalypsy.