Když ve středu letěla internetem zpráva, že premiér Nečas bleskově odvolal Jiřího Pospíšila, čekal jsem opravdu velký a překvapivý skandál na straně pana Pospíšila. Proč by jinak byl odvoláván vcelku dobrý a oblíbený ministr? Tiskovka premiéra mě však zarazila. Důvody odvolání, které premiér přednesl nejistým hlasem, lze označit s velkou taktností za „málo přesvědčivé“. Ale taktnost teď na místě není. Nečas odvolání Pospíšila nezvládl, a to i kdyby byly jeho motivy skutečně pravdivé.
Politický amatérismus
Pokud byl mezi Nečasem a ministrem Pospíšilem konflikt, což byl, měl Nečas tento konflikt nechat důstojně proniknout do médií a svou nespokojenost po nějaký čas dávat najevo. Nejen že tak mohl vysondovat nálady veřejnosti a médií, ale učinil by tak odvolání Pospíšila logickým vyústění situace.
Premiér selhal v načasování odvolání. Přišel s ním v době, kdy se Pospíšilovi podařilo vyhrát boj za očištění Vrchního státního zastupitelství v Praze a odstranil Rampulu. Navíc v posledním měsíci prestiž státních zástupců díky akci Rath a paní Bradačové prudce vzrostla a s ní i emancipace dalších státních zástupců a policie, která záhy ukázala i na druhého významného politika, paní Parkanovou. Ve spojení s dosud nepravomocným odsouzením Bárty a Škárky tak začal vznikat pozitivní dojem, že na linii policie – státní zastupitelství – soudy jsou lidé čestní, schopní, nebojácní a především takoví, co neslouží politikům a jim spřízněným podnikatelům.
Nečas Pospíšila neodvolal proto, že dělal svou práci špatně, ale protože chtěl na svou dobrou práci více peněz. Ne pro sebe, ale pro resort. Pro resort spravedlnosti, který má být společně s vnitrem klíčový pro vládu, která chce být „protikorupční“.
V neposlední řadě byl krok Nečase naprosto nepochopitelný z hlediska lidského. S ministry podezřelými z korupce se dlouze vyjednává a dává se jim možnost dobrovolně odejít. Úspěšný ministr je bleskově premiérem a spolupachatelem Klausem odvolán. Ze dne na den. Bez předchozího varování. Takto se s lidmi pro pracovní neshody nejedná.
Nečas neukázal razantnost, ale neschopnost
Nečas měl minimálně dvakrát možnost ukázat ministrům svou pevnou ruku, a to z důvodů mnohem závažnějších – z důvodů korupce a „odklánění“. V kauzách Drobil a Kocourek by ráznost byla jistě chválihodná. Avšak premiér tak neučinil. Ráznost ukázal vůči ministrovi, který úspěšně bojoval proti korupčnímu systému i na těch nejvyšších místech.
Manažersky tak neselhal Pospíšil, ale Nečas. Ukázal obrovskou politickou netaktnost, nadutost a necit k rozhodnutím a jejich realizaci. Nečas projevil obrovský um pro sebedestrukci, poškozování vlády, své strany a v neposlední řadě i demokratického systému a spravedlnosti.
Nechci premiéra, který lže. Nechci premiéra, který je hloupý. Nechci premiéra, který je špatný politik a činí špatná rozhodnutí. Nechci premiéra, který je špatný člověk.