Starostka superhrdinka
Blíže popíšu příběh jen jednoho řečníka, a to Drahomíry Miklošové. Drahomíra je starostkou obce Obrnice na Mostecku. Čtyřicet procent obyvatel vesničky tvoří Romové. Pro přiblížení situace stačí říct, že součástí obce je i osada Chánov, která leží v sousedství nechvalně proslulého mosteckého Sídliště Chánov. Kriminalita, nepořádek, strach. Tohle není místo pro život, napadne každého z nás.
A to samé si říkala i Drahomíra, když se do této obce provdala. Chtěla utéct, chtěla, aby manžel prodal rodný dům a odstěhovali se někam pryč. Manžel to slíbil, ale pod jednou podmínkou, že neuspěje jejich pokus něco v obci změnit vlastními silami. Útěk měl být až tím posledním řešením.
Paní Drahomíra se tak dala na komunální politiku, založila místní ODS, uspěla ve volbách a pustila se do práce. Zavedení kamerového systému, pravidelné hlídky policie, oprava a úklid veřejných prostor a především – zapojení místních Romů do života obce. Část Romů dostala práci za minimální mzdu a Romové začali pro obec uklízet, odklízet sníh a podobně. A ti se najednou začali zajímat o to, kdo dělá v obci nepořádek a kdo jim přidělává práci – a vyřešili to.
Začalo se s opravami, a to včetně paneláků, kde žijí Romové. A důvěru vzali Romové jako závazek. I po pěti letech jsou opravené domy v bezvadném stavu. Jediné, co Romové zbořili, byl mýtus. V obci začal vznikat společný společenský život majority i minority. A netýká se to rozhodně jen dětí a jejich volnočasových kroužků, ale i života dospělých.
Uvidíme, jak se bude osud obce vyvíjet dále. V obci je ještě mnoho věcí ke zlepšení a sama starostka přiznává, že obec nemůže vše zvládnout sama, rozpočet je omezený a stát by tak měl podat pomocnou ruku. A bylo by to tak určitě správné. Obrnice totiž mohou být příkladem i pro celou zemi.
Já práci Drahomíry především vnímám jako vzkaz politikům, co lákají voliče na silná hesla a rázná a extrémní řešení. Starostka Obrnic je důkazem, že k úspěchům vede zcela jiný přístup. Jen je třeba oprostit se od předsudků a myslet dál, než do dalších voleb.
Starostka Obrnic je tak pro mne starostkou s velkým S. A vlastně by si klidně mohla obléci oblek superhrdiny s velkým S na hrudi. Dokázala něco, co ostatní považovali za nemožné. Ukázala nám pozitivní příklad a před problémem neutekla. Avšak není to jen její úspěch.
Díky patří jistě i všem kolegům ze zastupitelstva, kteří její politiku podporují, ale v první řadě všem občanům Obrnic, kteří dávají ve volbách takovému řešení šanci, neslyší na jednoduchá hesla extremistů a sami museli taky udělat mnoho práce a překonat mnoho překážek, nejen vnitřních. Potlesk tak patřil nejen Drahomíře, ale i všem občanům Obrnic.
I další si zasloužili dlouhý potlesk
Zaujali mne i další řečníci. Novinářka Iva Roze Skochová – krásná, štíhlá a elegantní blondýnka, které ve 29 letech diagnostikovali rakovinu. Nad nemocí zvítězila, bohužel díky mutaci genu se jí nemoc může kdykoliv vrátit. Iva si tak neplánuje budoucnost, snaží se žít přítomností. Nehledá výmluvy jako: „Teď není ta správná chvíle.“ nebo „Příští rok se to bude hodit lépe.“ Jak sama dodává, rakovina jí vlastně otevřela oči a umožnila žít, nevidět překážky, ale to, co je za nimi.
Ačkoliv vím, že její volnost jí umožňuje povolání novinářky, což není práce pro každého, a mnohé naše výmluvy jsou skutečně vážné a nedají se přejít tak lehce, jak Iva naznačuje, přesto musím říct, že dávka jejího pohledu na svět by se mi v některých oblastech života hodila. Zkusím to, uvidíme – a doufám, že mi inspirace vydrží déle než týden 🙂
Mezi zajímavé řečníky patřila i Thu Trang Do. Energická, inteligentní, vtipná a milá holka. Češka? Vietnamka? Nebo něco mezi tím? Jak sama říká, Vietnamci jako ona jsou označováni za „banány“, zvenku žluté, uvnitř bílé, ačkoliv ona sebe s humorem přirovnává spíše k banánovému shaku, do kterého lze přimíchat cokoliv – podle chuti. Trang vyrůstala v české rodině, prý stejně jako mnoho dalších vietnamských dětí v pohraničí. Tím mne zaskočila. Slyšel jsem o tom poprvé. Co to znamená?
Když začali v devadesátých letech Vietnamští stánkaři s prodejem v pohraničí, vyžadovala práce obětování veškerého možného času, a to obou rodičů. Jenže kdo se bude starat o děti? Proto Vietnamci začali využívat českých rodin, mnohdy starších manželských párů. Vietnamci jim říkají „české babičky“. K nim Vietnamci své děti přes den dávali a večer si je vyzvedávali. A za hlídání platili. Mnohé děti, stejně jako Trang, však zůstávaly v českých rodinách přes celý týden a s rodiči byly jen o víkendu. Trang tak vlastně vyrůstala ve stejném prostředí, jako české děti – dívala se na stejné pohádky, krmila králíky, sáňkovala, lítala po vesnici – prostě dělala to stejné, jako když my přijeli za babičkou a dědečkem na vesnici. A možná, když se podíváme na děti na tradičních obrázcích Josefa Lady, zažila z nich Trang více, než kdejaké české dítě z města. S českými „babičkami“ se Vietnamci stýkají dodnes.
Trang pochopitelně zažívá i obtíže. Stala se Evropankou více, než si asi její rodiče přáli a než se v její komunitě sluší. To přináší komplikace, avšak Trang i její kamarádky vypadaly, že si z takového konfliktu odnesou jen to dobré.
Nejde zmínit všechny zajímavé osoby a činy. Proto bych v závěru zmínil jen vystoupení Tomáše Šebka, který je lékařem působícím v organizaci Lékaři bez hranic a vydal se operovat do otřesných podmínek na Haiti. Za to mu patří můj veliký dík a uznání. Je to frajer.
Hodnocení
TEDx bylo zajímavé setkání. Bohužel TEDx nepřekonal hranici mých očekávání, sic uznávám, že jde o subjektivní hodnocení. Silná značka není vše a nedá se žít z pověsti. Nálepka TEDx sama o sobě nevytváří hodnoty. K tomu je třeba trochu více.
Bylo možné zhlédnout i špatná vystoupení, za což však může spíše nepochopení konceptu konference a špatná práce s časem, nikoliv to, že by řečníci neměli co sdělit, avšak nemá cenu jmenovat. Naopak bych poděkoval všem řečníkům, že si udělali čas a zdarma se podělili o své příběhy a myšlenky. Velký dík patří i organizátorům, kteří se také bez nároku na honorář a ve svém volném čase věnovali přípravě tohoto setkání.
TEDx je mnohé, ale pro mne to je důkaz, že se lidé zajímají o myšlenky a úspěchy jiných, umí je ocenit a chtějí se nechat inspirovat, jsou otevřeni novému nazírání na svět. A to je jistě dobrá zpráva. Pro mne to bylo především zamyšlení, zda k tomu potřebuji skutečně TEDx a nepostačí mi udělat si více času na to, abych si přečetl v novinách a časopisech i ty rozhovory, o kterých si myslím, že mne nebudou zajímat. Uvidíme, případně tu budou další TEDx setkání, a to nejen v Praze.