Na podzim roku 2009 Spojené státy americké vzdaly snahu o vybudování radarové základny v Brdech. V České republice se totiž nesetkali zrovna s otevřenou náručí. ČSSD, která jednání jako vládní strana s USA započala, v opozici otočila a snažila se americký radar využít proti pravicové vládě. A to pod heslem: „Národní bezpečnost stranou, důležité je vyhrát volby.“ A pod slovy „vyhrát volby“ si lze klidně představit slovo „koryto“.
Proto se ČSSD, včetně současného ministra zahraničních věcí Zaorálka, neváhala svézt na hysterické antiamerické vlně s demagogickou iniciativou Ne Základnám, která byla dle náznaků BIS podporována ruskými penězi a více než o občanskou iniciativu šlo o iniciativu užitečných idiotů manipulovaných ruskou tajnou službou.
Že rozhodnutí nezapojit se do amerického protiraketového deštníku nebylo správné, se ukázalo již na konci roku 2010, kdy v arabském světě začalo bublat takzvané arabské jaro. Že autokratické režimy nemohla hned vystřídat demokracie britského střihu, to nikoho nepřekvapilo, stejně tak ani to, že změny se mnohdy neobešly bez chaosu a krveprolití a že výsledkem je větší nestabilita a v Sýrii dokonce krvavá a vleklá občanská válka.
Přitom i právě proto měl být protiraketový štít budován. Protože tamní režimy nejsou a dlouho nebudou stabilní. Probíhá soupeření a zbrojení mezi různými skupinami uvnitř států, tak i soupeření a zbrojení mezi státy navzájem, a které vede právě i k vývoji či zakupování raket. Pravda, zatím stále mluvíme jen o několika zemích, avšak to se může změnit. Vůbec není jisté, kdo se může za pár let kde dostat k moci, a nemusí to být za pár let, může to být i zítra. Právě protiraketový štít mohl poskytovat ochranu v případě překvapivého a rychlého zvratu.
Blízký východ je méně stabilní než v roce 2009 a naše bezpečnost je tak bez radaru podstatně nižší, než jaká by byla s radarem. A to je fakt, za který můžeme poděkovat především českým sociálním demokratům, kteří se nezachovali jako konstruktivní politická strana hledící na bezpečnostní zájmy státu, ale jako strana hledící na své zájmy a zisk v příštích volbách.
A nyní Rusko
Radar nebyl namířen proti Ruské federaci a protiraketový systém nemohl nijak ovlivnit rovnováhu jaderných sil mezi Ruskem a USA. Celé debata u nás byla vlastně o tom, zda se otevřeně přihlásíme k blízké spolupráci s USA nad rámec NATO anebo necháme ve střední Evropě prázdno. Kritici radaru mluvili o agresivní zahraniční politice USA, zastánci radaru varovali před Ruskou rozpínavostí a snahou Ruska ono prázdno zaplnit.
V zásadě všechny argumenty shrnul již v roce 2007 doktor Petr Suchý, vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studiích na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, na stránkách odborného časopisu Obrana a strategie:
„Redukce strategických jaderných zbraní, jež se v posledních dvou desetiletích odehrály, měly převážně bilaterální a smluvně ošetřený charakter. Tímto způsobem oboustranných redukcí se USA zejména v posledních letech snažily přesvědčit ruské politické činitele o tom, že existence a role budovaného systému protiraketové obrany, jehož prvky možná budou umístěny i ve střední Evropě, nepředstavuje pro Ruskou federaci žádnou bezpečnostní hrozbu a nemůže přivodit zánik či oslabení strategické stability ani znemožnit odstrašování. Je evidentní, že o této skutečnosti byli donedávna přesvědčeni i ruští představitelé, prezidenta Putina nevyjímaje. Náhlý obrat prozatím v rétorické rovině neodpovídá posunu v rámci budování americké protiraketové obrany, protože ani radarová základna v České republice, ani deset interceptorů v Polsku nemůže stávající poměr sil narušit. Ruskou rétoriku a deklaratorní signály je proto třeba vnímat a vyhodnocovat velmi rezervovaně. Zcela kontraproduktivní by bylo ruskému nátlaku ustupovat. Tím by se spíš napomohlo posílení jeho asertivity a snah vnímat opět středoevropský prostor jako sféru svého vlivu, kde v zásadních otázkách může mít významné slovo. Naopak, je třeba vyslat jednoznačný signál, že takový předpoklad neodpovídá realitě a že případný konfrontační postup Ruska, symbolizovaný například výhrůžkami zaměření cílů v České republice a v Polsku neexistujícími střelami středního dosahu, bude pro Rusko kontraproduktivní na rozdíl od přístupu kooperativního, založeného na vzájemném dialogu, vyjasňování pozic, případných obav a nejistot. Současně je třeba mít na paměti, že úsilí přesvědčit ruské politické činitele o tom, že americký protiraketový systém je ve vztahu k Rusku a jeho bezpečnosti zcela benigní, nebude snadné, je-li vůbec možné takový výsledek očekávat. Příčinou tohoto stavu však není nedostupnost či nevěrohodnost dat týkajících se technických parametrů a potenciálu protiraketovévo systému, či aktulání stav strategických ofenzivních prostředků, ale v mnohem větší míře spíše ruská strategická kultura.“1
Není třeba nic dodávat. Současná agresivní mocenská politika Ruska je i výsledkem naší české slabosti, když jsme zcela jasně Rusku ukázali, že Rusko má v prostoru bývalého sovětského bloku prostor svého vlivu a najde zde mnoho přisluhovačů a užitečných idiotů, kteří budou s radostí hlásat ideologii Kremlu. S dětinsky sladkou senilitou tak učinil například Václav Klaus, který by div Viktoru Janukovyčovi nedoporučil sepsat zvací dopis, se kterým jsme my v Československu tak dobře pořídili.
Se zájmem tak budu sledovat zahraniční politiku v rukou ČSSD a pana Zaorálka, který vystupoval na demonstracích Ne Základnám s plamennými projevy. Česká republika měla příležitost Rusku vzkázat, že jeho agresivní politika k ničemu nevede, ale ČSSD neviděla mezinárodní význam svého názorového obratu a neviděla dál než k příštím volbám. Ruské agresivní chování tak bylo přiživeno i lokajstvím ČSSD, tedy i lokajstvím nás Čechů.
