Říká se, že jít do ulic 17. listopadu 1989 a později, nebylo od Čechoslováků žádné hrdinství. Berlínská zeď už týden nestála. V Polsku byli v červnových svobodných volbách komunisti absolutně poraženi Solidaritou. Maďaři v říjnu vyhlásili novou ústavu a sundali z parlamentu rudou hvězdu.
Avšak Čechoslováci se švejkovsky neosmělili bojovat za svobodu, až když byl osud komunistických režimů v Evropě zpečetěn. Stačí připomenout Svíčkovou demonstraci v Bratislavě 25. března 1988 nebo Palachův týden z počátku roku 1989 v Praze, který přinesl více jak 1.400 zadržených osob, zraněné a i krátké uvěznění Václava Havla.
Ale dnes bych připomněl 21. srpen v roce 1989. Byl dalším den, kdy občané Československa dali jasně najevo, že chtějí změnu, chtějí svobodu a že s okupací se nesmíří.
Na YouTube lze najít tohle čtvrthodinové video z demonstrace:
Video jsem dnes sdílel na Twitteru s komentářem, že děkuji těm, co se tehdy zúčastnili. A ozvali se mi dva konkrétní lidé, ke kterým mé poděkování doletělo.
Tento dnešní post je tak snahou, aby mé poděkování dolétlo i k dalším uším. Děkuji vám, že jste šli do ulic v době, kdy to bylo mnohem obtížnější než dnes. Šli jste pro sebe, pro své potomky, ale i pro úplně cizí lidi, tedy i pro mne. Měl jsem necelé 4 roky a v tu dobu jsem asi lítal s bráchou po parku ve Vratimově či u babičky ve Skřečoni. Jsem rád, že jste to pro mne udělali, já tehdy ještě neměl moc silný hlas. Beru to jako závazek, že by se člověk měl snažit věci měnit, pro sebe i pro lidi okolo.
Jestli dneska propadáme skepsi, že politická elita jsou zkurvení hajzlové, ať už kandidují v jakékoliv barvě, a že nejde nic změnit, měli bychom si uvědomit, co jsme už dokázali. Že když jsme se zbavili komunistické totality, musíme přeci dneska, s dnešními možnostmi, být schopni dotáhnout tu naši demokracii aspoň do nějaké podoby, se kterou budeme spokojeni tak, že na komunismus budou vzpomínat skutečně jen blázni. Odstavit od koryt prasata, která nemají za sebou represivní složky, přeci není nesplnitelný úkol, když jsme už dokázali takové věci.
A ano, vždy tu budou záležitosti, se kterými budeme nespokojeni, ale o tom je život, stejně jako tu budou vždy hajzlové, ale o tom je lidstvo. Začít s nějakým projektem je vždy lákavé, jsme plni elánu a očekávání, ale dotáhnout to do konce, to dá již práci. To je ta rok nepřimontovaná polička v kuchyni, dva roky neopravená branka u plotu na chalupě a tři roky zamýšlená kytka, kterou chcete přinést manželce jen tak, bez důvodu, na žádný svátek, výročí či narozeniny, ale vzpomeneme si na tenhle záměr vždy až tehdy, když kupujeme kytku na svátek, výročí či narozeniny.
Z politiky jsem smutný, je to špatné, ale asi ne tak moc, když sedíme doma. Věřím ale Čechům, že kdyby šlo do tuhého, tak přijdou. Přišli na náměstí v srpnu 1968, vyjádřit nesouhlas a umírali, a přišli i v roce 1989, aby zvrátili to, co se kdysi nepodařilo, a byli biti. Nevzdali se a stálo jim to za to riziku. Za to vám všem ještě jednou děkuji.
A předem děkuji těm, kteří přijdou, kdyby to bylo třeba znova. Češi nejsou blbci ani srabi.