Pohádkami děti učíme, co je správné a co nikoliv. Že je správné držet dané slovo a že dluhy se mají vracet. A že těm, co své slovo nedrží nebo chtějí jiné přechytračit a obelstít, se to nakonec nevyplatí a dostanou za vyučenou. Děti tak učíme základním morálním a právním normám. Ukazujeme jim, co je správné a jak funguje i skutečný svět. Smlouva se má dodržovat a za její porušení se musí platit. A pokud tak někdo neučiní, obrací se poškozený na soud. Soud však pouze říká, na čí straně stojí právo. Pokud viník nerespektuje ani rozhodnutí soudu, přichází na řadu exekutor, aby spravedlnost realizoval a viník dostal za vyučenou.
Ano, exekutoři jsou součástí spravedlnosti. Bez nich by totiž zákony a soudy rychle ztratily smysl. Jedinou alternativou k exekutorům je anarchie, kde bude každý brát výkon práva do vlastních rukou.
Současný systém má nějaké ty chyby a vždy je bude mít. Já nemám problém souhlasit s tím, aby byly exekutorům sníženy odměny. Systém byl nastaven tak, aby exekutoři mohli svou činnost financovat, platit zaměstnance a i generovat motivující zisk. Rozvoj jejich řemesla ukázal, že odměny nebyly nastaveny nízko a je tedy čas zrevidovat, zda nebyly nastaveny příliš vysoko. Pokud exekutorům nyní chceme ubrat, dělejme to uváženě, ať to nevede k jejich zániku, protože fungují dobře.
Vylít vaničku i s dítětem
Mezi lidmi vládne strach z exekutorů. To není výsledek špatné práce exekutorů – naopak. Lidé, co ignorují právo, mají mít strach z výkonu spravedlnosti. Exekuce přichází na řadu až tehdy, kdy člověk ignoruje pravomocné rozhodnutí soudu. Kdyby lidé měli respekt k soudům a pravomocným rozsudkům, neměli by exekutoři na chleba.
Média udělala z exekutorů monstra a veřejnost takový obraz ráda přijala. Ano, média se opřela o přešlapy, které se při exekuci občas stanou a jsou to velmi smutné příběhy lidí, v jejichž situaci by nikdo nechtěl být. Avšak útočit na celý systém je jako vylévat vaničku i s dítětem.
A to stejné děláme i v případě inkasních společností a náhrady nákladů řízení. Média a veřejnost nadšeně tleskají, že byly sníženy odměny advokátů, ale už neříkají, co to znamená. Ona odměna totiž vůbec nepatří advokátovi, ale vítězné straně sporu, která si advokáta najala. Tato odměna má straně posloužit k tomu, aby tím pokryla své náklady na advokáta. Avšak tato částka rozhodně neodpovídá tomu, kolik strana skutečně za advokáta zaplatila.
Někdo vám bude dlužit 3.000 Kč a nebude chtít zaplatit. Kolik vás asi bude stát laciný advokát? Kolik dáte za to, že vám sepíše žalobu a půjde k soudu? Osm či deset tisíc? Soud vám od 1. března na jeho odměnu přiklepne jen 4.800 Kč. Za právníka dáte více, než kolik vysoudíte. Je tohle spravedlnost? Je tohle spravedlivý systém, když je neekonomické, a z jistého úhlu pohledu i hloupé, se soudit? A dlužník se vám směje do obličeje: „Tak mě žaluj, ha-ha-ha.“.
Ano, inkasní společnosti systém zahnaly do druhého extrému, neboť si díky toho, že vymáhají stovky identických pohledávek, mohou systém automatizovat a advokát inkasní společnosti tak může za den vychrlit desítky i stovky žalob. Jeho odměna účtovaná inkasní společnosti je zlomkem toho, co by stálo řešení takového dluhu individuálně. Inkasní společnost tak naopak dostane při vymáhání pohledávky více, než kolik dá za advokáta. Na vymáhání své pohledávky vydělá. Snížení odměn za zastoupení advokátem zisky inkasních společností sníží, ale zisk stále zůstane. Ztrátu obyčejných lidí při bránění svých práv změna prohloubí. Je tedy s podivem, že média a veřejnost takovému kroku tleskají, protože toho příliš neřeší a negativně zasáhne ty obyčejné, co k soudům příliš nechodí a rozhodně tím nechtějí vydělat (blíže k tématu a možnému řešení zde).
Pohádka o chytrém neplatiči
Už dnes narážíme na podnikavce, kteří využívají toho, že soudit se o malé částky se nevyplácí. Na fakturu za deset tisíc zaplatí tisíců jen osm, jindy místo patnácti tisíc uhradí dvanáct. V obou případech tak podnikavec snížil své náklady o 20 % a obere druhou stranu o zisk a možná jí vytvoří i ztrátu. Co však může ona druhá strana udělat? Soudit se? Kvůli třem tisícům dát za advokáta deset tisíc? To by nebylo moc chytré. Z principu? Kolikrát si to může drobný živnostník dovolit? A i když se i takoví lidé najdou, kterým jde o princip, je to jeden dva z deseti? To se vychytralému podnikavci pořád bohatě vyplatí.
Sami jsme se tak přivedli do situace, kdy je ve výhodě ten, kdo nedrží slovo a neplní, co má plnit. Měli bychom tak naše nejmenší do života připravovat pohádkami o tom, že držet slovo není nutné a že celý dluh by vracel jenom poctivý hlupák. Příběh o tom, že chtít spravedlnost se nevyplácí. A když na někoho přijde exekutor, máme jej litovat a na exekutora nadávat, protože je nespravedlivé po někom chtít, aby respektoval rozhodnutí soudu. Protože dlužník je náš nový mediální hrdina a chudák, kterého máme chránit.