Sametová revoluce. V té době mi bylo 5 let a socialismus jsem rozkládal pouze neochvějnou vírou v Ježíška. Cítím se tak být člověkem, co vyrůstal fakticky celý život ve svobodě. Komunismus vnímám jen jako svět, který před mýma očima v dozvucích rychle zanikal. Jako VB a mlíko v pytlících. I jako to, že jsem s 5 Kčs chodil s bráchou do kina na „Potkali se u Kolína“ a zbylo mi ještě na ledovou dřeň. To vše se rychle měnilo, ale přišlo mi to normální, že takhle se prostě svět mění.
Čtyřicet let komunismu z národa však nevymizí jen tím, že přijdou jiní politici, otevřou se hranice, pulty se zaplní zbožím v nových obalech a samoobsluha se přejmenuje na Manu. Duše a mysl člověka není samoobsluha.
Úvahy, jestli byl listopad přínos či ne jsou dle mého zbytečné. Nabytá občanská a hospodářská svoboda je tak jasnou pozitivní změnou, oproti předchozí bídě, materiální a morální, že není o čem debatovat. Svoboda je vždy lepší než nesvoboda a ekonomická prosperita je vždy lepší než hospodářský úpadek. A pravda je vždy lepší než lež.
Když někteří lidé volají po starých pořádcích a říkají, že za komunistů bylo lépe, vnímám to spíše jako nespokojené volání o pomoc: „Já se nemám dobře!“ Jde o ekonomický status? Je to výsledek nostalgie a vzpomínek na mládí? Práce paměti, která vytěsňuje to špatné? Je to strach z dnešní doby a nejistoty? Je to snaha o vyrovnávání se se svou minulostí? Snaha najít smysl svého života prožitého převážně v komunismu?
Možná je třeba si taky přiznat, že spousta lidí se měla za komunismu skutečně objektivně lépe. Revoluce třeba utnula jejich slibnou kariéru. Jiní po revoluci přišli o práci. Chudý se vedle bohatého cítí ještě chudší a závist je bolák na srdci každého člověka. Jsou i lidé, kterým „jednoduchý“ život pod jednou stranou vyhovoval a chybí jim. Ke štěstí nepotřebují cestovat, protože stejně na cestování nemají peníze a neumí jazyky. Nepotřebují mít výběr z třiceti pracích prášků, protože stejně kupují ten nejlevnější. Kapitalismus často mluví o sobeckém zájmu. Je asi normální, že v národě žijícím 40 let v komunistické totalitě se najde i nemálo těch, co vidí svůj sobecký zájem v návratu té doby.
(Vratimov, asi 1989. Vlevo autor blogu. Než režim padl, nestihl jsem se stát disidentem ani komunistou.)
Nostalgie
Každý to zná. Ty emoce, když vidíme nějakou starou věc, kterou známe ze svého mladí. Ať to je magnetofon, nějaká hračka, obal od žvýkačky nebo lahev piva. Prostě nostalgie, která v sobě nese vždy jen dobré pocity. Jsou to stovky věcí a předmětů, které v nás mohou vyvolávat nostalgii na dětství a mládí v komunismu a tak nějak tím získává trochu dobrého i ten komunismus. Česká společnost si však opakovaně připomíná, že komunismus byla špatná doba, a to je dobře. Poukazuje se na politické procesy, popravy, na politické vězně, zavřené hranice, komunistickou propagandu, ale i na nedostatek toaletního papíru.
Mnoho z těch věcí, které se kritizují, ale vnímáme jako něco, co už k našemu komunismu nepatřilo. Osmdesátky prostě byly něco úplně jiného než padesátá léta. Další věci bereme spíše jako úsměvnou karikaturu. Rudé právo v den mého narození na titulní straně velkým písmem hlásalo: „Začalo jednání X. sjezdu JZD. Vědeckotechnický pokrok – nejvýznamnější činitel růstu zemědělské výroby.“ Nad tím dneska jen pobaveně kroutíme hlavou. Stejně, když si pustíme zprávy z tehdejší doby. Na nedostatek zboží mnozí vzpomínají jen jako na mlžnou vzpomínku, která spíše zavání nějakou bojovou hrou, ve které se socialistický člověk snaží získat potřebné zboží, které by pak mohl za něco vyměnit. Navíc každý ví, že i kdyby se komunismus vrátil, neznamená to, že nebudou banány a toaletní papír. Komunismus by dnes vypadal jinak, ostatně stačí se podívat do Číny. I to pomáhá relativizovat komunismus jako špatnou dobu a politické zřízení, které již nemá na světě místo. Jenže některé zhoubné věci k takové ideologii budou patřit vždy, jinak by se neudržela u moci. Některá zla tvoří samotnou podstatu vlády jedné strany.
Osobní charakteristika
Tuším, že to bylo před 12 či více lety. Vracel jsem se ze školy a u popelnice vedle našeho gymplu ležela hromada knih, kterou se probíral Vojta Nalepa ze třídy. Nedalo mi to, a šel jsem se tedy podívat, jaké poklady našel. Byli to Leninové, Marxové a další. Noviny ze Sovětského svazu či maturitní otázky z občanské nauky. V samotné popelnici jsem narazil na posudky na studenty, co se hlásili na vysokou školu, asi z roku 1987 či 88. Pobral jsem, co jsem mohl. Přišlo mi to jako vtipný a absurdní závan minulosti. Dnes, když si to prohlížím, mi to už vtipné nepřijde.
„Osobní charakteristika“, tak se to nazývalo. Dočteme se tam o tom, jak byl žák aktivní, jak se účastnil brigád a akcí pořádaných školou, jak působil v různých organizacích a zda byl v SSM. Dočteme se, zda je žák ateista. Dočteme se, jaká je jeho rodina. Zda rodiče byli či jsou v nějaké politické straně a zda nezastávali „v letech 1968/69 protisocialistické postoje“. Dočteme se, co je jejich zaměstnání, zda jsou členy nějakých organizací jako ROH či třeba zlepšovatelského hnutí a jakých dosáhli ocenění – mají vyznamenání „Vzorný pracovník“ či plaketu „Za zásluhy o rozvoj podniku“?
V těch řádcích posudků je ukryt princip celého režimu. Pokud student chtěl na vysokou školu, musel se trochu snažit a jít tomu trochu naproti, tu aktivita v SSM tu jinde. Podílet se na režimu. Stejně tak rodiče, pokud chtěli, aby vypadali řádně a jejich dítě nemělo problémy, museli tu na schůzi, tu se přihlásit do toho a onoho či rovnou vstoupit do KSČ. Hlavně nebýt protisocialistický, ať nezkazím život někomu, na kom mi v životě záleží nejvíce – svému dítěti. Byly to malé věci, které ale život člověka zamotávaly do větší spolupráce s režimem. To byla ta nesvoboda a strach, kterou cítili i obyčejní lidé po celém Československu a proti které se postavili. To jsou principy, na kterých by fungoval komunismus i dnes, sic by pulty obchodů zůstaly plné. To je princip nedemokratické moci, způsob, jak si může režim udržovat poslušnost.
Je třeba si občas připomenout i tyto malé věci, které se ale týkaly všech a vytvářely nesvobodu společnosti jako celku. Hezký pocit nostalgie vyvolává v člověku jen věc, kterou osobně zná z minulosti. Stejně tak nepříjemné pocity z minulosti připomene upomínka osobně prožitého. Není třeba neustále připomínat ty nejhorší věci komunismu, které se týkaly menšího počtu lidí, na ty se díky bohu nezapomíná. Je ale třeba připomínat ty malé drobnosti, které se týkaly všech a které si lidé vybaví jako osobní prožitek. Lidé v listopadu vyšli do ulic především za svoji svobodu a své blízké, nikoli za disidenty, které většinou ani neznali. Je třeba si tak připomenout obyčejné a každodenní útrapy, které lidi štvaly a na které už asi zapomněli, ale bez kterých je jejich život lepší. Ať už tím bylo třeba právě to vymývání mozku v občanské nauce či strach z toho, že nedostanu kvůli rodičům dobrý posudek na výšku, nebo i pitomé vyhození z přednášky, pokud měl člověk džíny.
Budu rád, když mi pamětníci do komentářů nějaké takové další vzpomínky napíší. Nesvoboda se skládala i z malých křivd a nesmyslů – nemělo by se na ně zapomínat.
A děkuji těm, co se tehdy v listopadu nebáli.
