Nejsem žádný velký běžec. Ale chodím běhat často a rád. Na tomhle sportu se mi líbí, že je k němu potřeba tak málo, jen boty a cesta, ať už vede podél řeky, parkem, polem, lesem anebo i ulicemi města. Nejsem omezen otevírací dobou sportoviště, za dveřmi bytu je otevřeno pořád. Ale co mne opravdu na běhání nejvíce baví, jsou jiní běžci a ta chvíle, když se míjíme a pozdravíme se. Ne nahlas, jen tak mávneme, zvedneme dlaň, či pár prstů a při krátkém střetnutí pohledů na sebe kývneme a mažeme si to každý dál svou cestou.
Vzpomínám si, že jsem byl poprvé překvapený, když mne někdo takhle pozdravil, ale potěšilo mě to a přijal jsem to hned za své. Nevím proč, ale člověka to nějak tak zahřeje u srdce. Je to takový ten pocit sounáležitosti, ale i to, že když se míjíme někde v Prokopském údolí, a nikde ani živáčka, tak vím, že kdyby se něco stalo, tak si pomůžeme. A snad i proto se na takovém místě zdraví všichni běžci, ale na Náplavce, Vyšehradě či Petříně už takové atmosféra není. Ale i tak poctivě jen tak mávnu, ať jsem kdekoliv. Zdraví se vodáci, zdraví se turisti na horách a je to fajn. Proto zdravím i při běhání, protože to je na běhání to nejlepší. Jen tak upoceně se šinu a mávám kolem sebe. Tak mi případně mávněte taky, ať mám radost 🙂