Kdo se může stát advokátem dle advokátní komory? Jen děti advokátů a bohatí?

Co obnáší koncipientství

Kdo se chce stát advokátem, musí tři roky pracovat jako advokátní koncipient. Koncipient má školitele advokáta, který jej „učí řemeslu“. Koncipient se vzdělává také v rámci České advokátní komory. Následně musí složit advokátní zkoušky a je v cíli. Zdánlivě rozumný proces, na jehož konci mají být kvalitní advokáti.  Avšak realita je jiná.

Stát se advokátem je snem mnoha absolventů právnických fakult. Zájemců o jedno volné místo je tak mnoho. Advokátní kanceláře si tak mohou diktovat. Advokátní koncipienti jsou pochopitelně rádi, že mohou svou praxi vykonávat a příležitosti si váží a přistupují i na nevýhodné podmínky, neboť vědí, jaká je situace na trhu.

První věc, co se většina advokátních koncipientů o právu naučí, je to, že zákoník práce je cár papíru. Jinými slovy, že je normální, že advokát porušuje zákon – to je první lekce, kterou budoucí advokáti dostávají. Nelze se pak divit, že z mnoha koncipientů nakonec vyrostou advokáti morální invalidé. Pracovní doba je pochopitelně od nevidím do nevidím a placený přesčas je sprosté slovo.

Převis poptávky nad nabídkou koncipientských míst se projevuje přirozeně i ve mzdách. Ty se mimo Prahu pohybují okolo 12 tisíc hrubého, zcela běžně lze narazit i na mzdy minimální[1]. To pochopitelně vedlo k tomu, že advokáti zaměstnávají advokátní koncipienty i na pozice, které by mohl vykonávat člověk jen s maturitou. Jen koncipient však takovou práci bude dělat za minimální mzdu, aby měl splněnou praxi u advokáta. Že to ve skutečnosti žádná právnická praxe není, to nikoho nepálí.

Avšak i toto všechno shora uvedené se dá překousnout s tím, že takto to přeci chodí i jinde v soukromém sektoru a začátky jsou těžké. Je to volba koncipientů, že chtějí vykonávat řemeslo, o které je takový zájem. A komu se to nelíbí, ať jde, za dveřmi stojí dlouhá řada dalších zájemců.

 

Mzda jen na papíře

Co je však zcela zásadním problémem a zlomem v celém tomto systému, je skutečnost, že už i do České republiky přišla praxe, která funguje na Slovensku. Advokátní koncipienti mzdu nedostávají vůbec anebo dokonce advokátům platí za to, že u nich mohou pracovat. Jak poznamenává předseda Slovenské advokátní komory Tomáš Borec, komora ví, že se tak děje, pár trestů již padlo, avšak jelikož advokátní koncipienti raději nic nenahlašují, neboť mají strach a praxi potřebují, nedá se s tím nic dělat (viz zde). Nyní už i u nás. Zatím se však o tom jen šušká.

A teď si položme otázku: „Kdo si může dovolit pracovat 3 roky zadarmo anebo dokonce 3 roky někomu platit za to, že může pracovat?“ Odpověď je jednoduchá. Jen ten, kdo na to má peníze. Mnozí koncipienti jsou tak i po vystudování vysoké školy závislí na rodičích. Přivýdělek jinde je z důvodu pracovní doby nemožný a založení rodiny je něco nemyslitelného. A odvádět ještě peníze advokátovi? To je už skutečně příliš. Praxe advokátního koncipienta se tak pro mnohé stává nepřekonatelnou sociální bariéru při cestě za advokátskou profesí. A bude hůř.

 

Levná pracovní síla na 5 let

Na zasedání představenstva České advokátní komory 13. března tohoto roku představenstvo schválilo, že bude prosazována taková novela zákona o advokacii, která by prodloužila praxi advokátních koncipientů ze tří let na pět (viz zde).

Smysl takové změny? Zajištění lepší úrovně advokátů delší praxí? Nesmysl. Koncipientská praxe je většinou zaměřená jen na jednu oblast práva, případně s právem nemá ani moc společného. Advokátní koncipienti se musí na advokátní zkoušky většinu obsahu zkoušky naučit až těsně před ní, neboť praxí vědomosti nezískali a ani nemohli získat. Delší praxe na tomto pochopitelně nic nezmění. Skutečný smysl změny? Současný systém masového využívání advokátních koncipientů jako levné pracovní síly i na činnosti téměř neprávnické začal požírat samotné tvůrce. Koncipienti se totiž stávají advokáty a konkurencí svých bývalých zaměstnavatelů.

Prodloužení praxe na pět let je tak způsobem, jak si advokáti můžou prodloužit možnost využívat levnou pracovní sílu a maximalizovat z ní svůj užitek – nemusí přijímat tak často nové zaměstnance a můžou déle těžit ze zkušených koncipientů. Třešničkou na dortu je zpomalení nárůstu konkurence. A možná je ta třešnička i důvodem, proč byl celý dort upečen.

 

Advokacie jen pro muže

Změna tvrdě dopadne především na advokátní koncipientky, které už nyní musí odkládat založení rodiny, neboť mateřství by významně ovlivnilo jejich kontakt s praxí a přípravu na zkoušky. Ty jsou odbornou veřejností považovány za nejtěžší justiční zkoušky ze všech. Navíc je pracovní režim v advokátních kancelářích pro advokátní koncipienty s rodičovstvím neslučitelný. Protažení koncipientské praxe na pět let, kdy půjdou advokátní koncipientky k advokátním zkouškám nejdříve po své třicítce, se tak stane pro mnohé kolegyně významným argumentem pro volbu jiného povolání. Úmysl představenstva České advokátní komory je tak stavěním genderové bariéry v advokátní profesi a je chladným kalkulem s biologií ženy.

 

Advokacie jen pro rodiny advokátů a bohaté

Pochopitelně se prodloužení praxe na pět let stane neúnosné i pro ty, co pracují za velmi nízkou mzdu, zadarmo anebo advokátům dokonce platí. Prodloužení takového stavu o další 2 roky je likvidační. Praxe advokátního koncipienta tak bude určená jen pro bohaté rodiny, které si mohou dovolit živit pět let advokátního koncipienta a případně i odvádět poplatek advokátovi. Sociální bariéra tak naroste ještě více a stane se nepřekonatelná.

Advokáty se tak v budoucnu budou stávat jen ti, co si za svou praxi zaplatí anebo rodinní příslušníci advokátů a jejich známí, u kterých je praxe mnohdy jen formální a ve skutečnosti se věnují naprosto jiným činnostem.

 

Co bude?

Velmi dobří právníci s vynikající jazykovou výbavou své uplatnění za štědrou mzdu budou nadále nacházet ve větších advokátních kancelářích. Vždy o ně bude zájem. Takoví právníci sociální bariéry překonají, avšak takových pozic je jen málo. Jak ale kvalitní kolegyně překonají to, že se dostanou k advokátním zkouškám až po třiceti, to nevím. I v budoucnu budou existovat slušní advokáti, kteří nabízejí férové podmínky a skutečnou praxi a role školitele pro ně znamená poslání, nikoliv jen formalitu na papíře. Avšak i tito slušní advokáti budou ničeni těmi, co si s něčím takovým hlavu nelámou a na tom staví svou konkurenční výhodu a úspěch podnikání.

Z advokacie se nesmí stát profese děděná krví či koupená za peníze. Že z takových podmínek v českém prostředí nevzejde nic dobrého, je více než jasné.