Několik let odborníci připravovali návrh zákona o mediaci v civilních věcech. Po jednom neúspěšném pokusu v roce 2008 byl zákon letos vládou poslán do poslanecké sněmovny, kde nyní čeká na své schválení. Že byla Česká republika směrnicí EU zavázána zákon schválit tak, aby byl účinný již v květnu tohoto roku, nechává většinu lidí klidnými. Zákon však rozhodně nenechává klidné advokáty, kteří se rozhodli spustit lobby za prosazení své představy o mediaci. Bohužel nezbývá než konstatovat, že představa České advokátní komory neodpovídá tomu, co mediace je a čemu by měla sloužit.
Co je mediace?
Mediace patří mezi metody mimosoudních řešení sporů tzv. ADR (Alternative Dispute Resolutions). Mezi ADR krom dalších metod patří i u nás již celkem známé rozhodčí řízení, které s mediací tvoří hlavní proud ADR.
Mediace je dobrovolný neformální proces, kdy strany konfliktu vyhledají pomoc třetí nezávislé strany – mediátora, který stranám usnadňuje vzájemnou komunikaci, pomáhá jim identifikovat zájmy a napomáhá stranám v hledání smírného řešení jejich situace. Řešení má podobu dohody, se kterou musejí obě strany souhlasit. Mediace tak na rozdíl od soudního či rozhodčího řízení nespočívá v rozhodnutí, ale v dohodě a ve smíru. Mediátor se nezaměřuje na spor z pohledu právního, jak musí činit soudce či rozhodce, ale z pohledu vztahového. Výsledkem mediace tak je náprava narušených vztahů, ale i vytvoření podmínek, aby se předešlo opakování konfliktní situace. Mnohdy je výsledkem i hlubší spolupráce, než jaká byla v době před konfliktem. Mediace se tak může dobře uplatnit v oblasti rozvodů a péče o dítě, v sousedských sporech, ale především v celé řadě obchodních a občanských věcí.
Důvodová zpráva k návrhu zákona pak mediaci vyzdvihuje především jako kultivované a rychlé mimosoudní řešení sporů, které má být oproti soudu levnější a méně stresující. Strany tak nejen že ušetří peníze za služby advokátů v táhnoucím se sporu, ale ulehčí také soudům, když se předpokládá efekt snížení soudní agendy až o 10 %. A zde je pro advokáty kámen úrazu.
Advokáti se zaměřují na vedení konfliktu, a to především soudní cestou. Advokát nejen že není profesně motivován k smírnému řešení sporu, ale ani ekonomicky. Advokát plní příkazy klienta, který služby advokáta vyhledává právě především za účelem vedení soudního sporu. Je tedy i zcela přirozené, že advokát již klienta příliš nevede k možnosti smírného řešení, neboť toto není očekáváním klienta ani službou, pro kterou advokáta vyhledal. Rozvoj mediace v České republice tak logicky, pokud má ubrat práci soudům, povede i k snížení objemu práce pro advokáty a tedy i jejich příjmů. A asi právě proto se Česká advokátní komora rozhodla prosazovat podobu zákona, která nejen že zvýhodňuje advokáty, aby tito mohli z mediace těžit, ale institutu mediace doslova škodí.
Co prosazuje advokátní komora
V lednovém a únorovém čísle Bulletinu advokacie pan JUDr. Antonín Mokrý, místopředseda České advokátní komory, v článku „Mediační zákon se blíží…“ nastínil, co chce advokátní komora prosazovat. Mezi základní požadavky advokátní komory dle něj patří, aby mediátor musel mít právnické vzdělání, pokud se toto nepodaří prosadit, aby musel mít vzdělání vysokoškolské magisterského typu. Dále aby v případě, že soud mediaci nařídí, aby se tato nařízená mediace musela konat u mediátora advokáta, nikoliv jiného. A v neposlední řadě si Česká advokátní komora stanovila prosadit, aby zde existovala dvoukolejnost v kvalifikaci a dohledu, tedy že dozor nad mediátory advokáty by měla výhradně komora a nad ostatními mediátory Ministerstvo spravedlnosti. Bohužel je nutné konstatovat, že snaha advokátů byla velmi úspěšné, čehož si všimla i Česká televize a případ zákona o mediaci dává jako ukázku lobby, které ovlivňuje podobu zákonů. Že nejde o podobu prospěšnou pro občany a mediaci, ale jen pro advokáty a jejich ekonomické zájmy, je více než zřejmé.
Rozhodcem každý a mediátorem jen právník?
Ministerstvo spravedlnosti a advokáti opakovaně zdůrazňují, že ve složitých kauzách je důležité, aby měl mediátor právnické vzdělání. Uvedené tvrzení jen ilustruje nepochopení celého institutu mediace. Kauzy, které jsou vhodné k mediaci, jsou v drtivé většině případu složité nikoliv právně, ale vztahově a emočně. Mediátor tak mnohem více než právo potřebuje, aby dokázal psychicky zvládat konflikty a emočně vypjaté situace, aby byl dobrý psycholog a uměl dobře komunikovat a naslouchat. Dohodě stran a smírů totiž nebrání právní překážky, ty by strany za pomoci svých advokátů uměly velmi dobře odstranit, kdyby chtěly, ale bariéra je ve vztahové a emoční rovině.
Ano, pokud mediátor strany přivede k dohodě, která v mediacích má spíše obecné znění, může být v některých případech vhodné, aby dohoda měla vyšší právní kvalitu a podobu. Především takový požadavek lze očekávat v obchodních sporech. Avšak strany nejsou hloupé. Strany samy ví, co je pro ně vhodné a nic jim nebrání obecnou dohodu vzniklou u mediátora vzít a dát ji advokátovi, ať ji vyprecizuje, případně ať upozorní na právně nemožné závazky. Ostatně mediace není o tom, že mediátor tvoří dohodu, ale o tom, že mediátor strany vede k tomu, aby ony vytvořily dohodu. Obdobně jako když dvě strany jednají, například ohledně kupní smlouvy k nemovitosti, tak je také na jejich vůli, zda smlouvu sepíší samy anebo se dohodnout na podstatných náležitostech a nechají smlouvu pro jistotu sepsat advokátem. Mediátor pomáhá stranám komunikovat, mediátor nepíše smlouvy. Od toho jsou advokáti. Představa advokátní komory o roli mediátora je tak míchání dvou profesí.[1]
Nad požadavkem advokátní komory, aby mohl být mediátor jen advokát, pokud mediaci nařídí soud, se ostatně už v létě podivoval JUDr. Tomáš Horáček, Ph.D. z Právnické fakulty Karlovy univerzity, který se na tvorbě zákona také podílel, když pro Hospodářské noviny uvedl: „Neříkám, že advokát nemůže být mediátorem. Ale že by mediátorem mohl být po nařízení soudem jen advokát, je podle mě špatně. V současnosti působící mediátoři, kteří mají za sebou roky zkušeností, jsou často psychologové, sociální pracovníci, lektoři komunikace. Mít na výběr pouze z advokátů není dobré řešení.“.
V současné podobě zákon nehovoří o moc mírněji, když sice již nestanoví, že soudem určený mediátor musí být ve věcech netýkajících se rodinných sporů advokát, ale říká, že musí být právník s magisterským vzděláním. De facto tak půjde zase jen o advokáty, když ostatní právníci budou činit jen zlomek takových mediátorů. Ostatně i samotný požadavek na všechny mediátory, aby měli vysokoškolské vzdělání magisterského stupně, je přehnaný a zcela kontraproduktivní. Elektroinženýr má větší předpoklady být mediátorem v rodinných sporech, než psycholog bakalář?
A proč má mít mediátor vysokou školu a rozhodce v rozhodčím řízení nikoliv? Rozhodcem může být každý plnoletý občan ČR (i cizinec), který je způsobilý k právním úkonům. To je vše. Přitom rozhodce spor rozhoduje, a to po právní stránce! Rozhodčí nález má stejnou váhu jako rozsudek a po právní moci je vykonatelný, tedy lze dle něho nařídit exekuci. Proti rozhodčímu nálezu není přípustné odvolání. Práce rozhodce je tak zcela srovnatelná s prací soudce a výsledek rozhodčího řízení je zcela srovnatelný s výsledkem soudního řízení. Přesto může být rozhodcem každý, i člověk bez základního vzdělání.
Proč má mít tedy mediátor vysokoškolské vzdělání magisterského stupně, když nerozhoduje, ale jen vede strany k dohodě, kterou uzavírají strany, stejně jako kdyby se dohodly bez mediátora? Logiku v tom nehledejme.
Nesmyslná dvoukolejnost
Advokátní komora do zákona dále prosadila, aby mediátoři advokáti nevykonávali mediátorské zkoušky v rámci Ministerstva spravedlnosti a nebyli vystaveni dohledu Ministerstva spravedlnosti, ale pouze dohledu advokátní komory. Ani tento požadavek komory nemá přílišnou logiku, a to především ve spojení s tím, že zákon nakonec v mediaci neupřednostňuje advokáty, ale jen právníky. Mediace je tak jako jakékoliv jiné povolání a není zde důvod, aby zde byl dohled advokátní komory. Ostatně celá řada advokátů vykonává také funkci insolvenčních správců. Insolvenční správci musí vykonat zkoušky zaštítěné Ministerstvem spravedlnosti a ministerstvo také nad insolvenčními správci vykonává dohled. Advokátní komora nad insolvenčnímu správci advokáty nemá zvláštní moc.
Proč by tedy advokátní komora měla vykonávat nad advokáty samostatný dohled a mít vlastní zkušební kritéria v případě mediace? Chce si advokátní komora na své členy mediátory klást přísnější měřítka, než jak by to dělalo Ministerstvo spravedlnosti? A prospěje něčemu, když zde budou dva různé standardy vzdělávání a zkoušek pro mediátory? A prospěje to mediaci samotné? Domnívám se, že odpovědi jsou záporné. Návrhy advokátní komory jsou nekoncepční a neopodstatněné, které povedou ke zcela zbytečné a chaotické dvoukolejnosti, kdy zapsaný mediátor, který není advokát, bude mít jiné mediační kvality, než mediátor advokát. Jestli lepší či horší, to je otázka, na kterou si lze snadno odpověď.
Zákon je nutný
Přijetí zákona o mediace v civilních věcech je nutností. Mediace se u nás již řadu let pomalu rozvíjí bez zákonného ukotvení. Pro udržení vysoké kvality a zachování dobrého jména mediace je tak nezbytné, aby byl dán mediaci určitý rámec a garance kvality. Zákon toto aspoň částečně splňuje.
V neposlední řadě by na zákon o mediaci v civilních věcech mělo být nahlíženo jako na součást rekodifikace soukromého práva a měl by nabýt účinnosti v dostatečném předstihu před novým občanským zákoníkem a zákonem o obchodních korporacích. Nové normy bez zavedené praxe a judikatury totiž přinesou obrovskou nejistotu ohledně svého výkladu a výsledku případného soudního sporu. Lze očekávat, že sžití odborné veřejnosti s novým právem bude záležitosti minimálně dekády (než se vytvoří ustálená judikatura, než budou novelami zákonů zalepeny nalezené díry a nedodělky, než vznikne kvalitní odborná literatura). Motivace stran k vyhnutí se soudnímu řízení tak bude jistě velká, neboť jistota nad oprávněností nároku, tedy i jistota soudního úspěchu, bude rekodifikací velmi oslabena.
Mediace je tak nástroj, který by měl stranám pomoci zefektivnit dohodu a umožnil jim, jak se nejen dohodnout v problémové situaci a vyhnout se soudním sporům, ale i způsob, jak strany mohou vnést do svých vztahů jistotu, kterou rekodifikace soukromého práva na dlouhou dobu oslabí.
Nezbývá než věřit, že v konečné podobě zákona zvítězí rozum nad advokátním lobby a mediace u nás se dostane do další fáze svého pomalého prosazování se a přinese lidem nejen užitek v podobě ušetřených financí, ale i v podobě lepších a trvalejších vztahů, a to nejen obchodních a sousedských.
[1] Zde dodávám, že pochopitelně může být pro strany dobré, když je mediátor i právník, neboť je schopen mediační dohodu precizovat, pokud o to strany projeví zájem. Ostatně i já osobně jako právník a mediátor na tomto stavím výhody mých služeb. Ovšem v celé řadě případů může být prospěšnější, když mediační dohodu uzavřou strany v rámci mediace se zkušeným a profesionálním mediátorem, který je především expert v mediaci, ale právní rámec mediační dohodě dá zvolený právník (advokát), který je zase expertem na smlouvy a právo.
Více k tématu mediace: http://mediator-praha.cz/cs/mediace