Z názoru, že odbory jsou jen banda socek, co nechtějí makat, volí socany a nebo to jsou rovnou komunisti, co by nejraději svoje jisté, tak jako před listopadem, mě vyléčily první pracovní zkušenosti.
Což o to, na brigádách to bylo ještě OK, tam si na vás moc nevyskakují, protože nechtějí, ať je za chvíli pomlouvá celé město, ale navíc to člověk dělá jen pro přilepšenou, nikoliv pro uživení a může se tedy jednoduše sbalit a odejít, když mu začne zaměstnavatel lézt krkem.
Ale když vyjdete školu, tak s velkým očekáváním a nadšením, ale především ekonomickou nutností, neboť nemáte nárok na podporu, nastoupíte do svého prvního zaměstnání a během prvního týdne pochopíte, že zákoník práce je jen idea, nikoliv praxe, tak brzo přijde i na to, že odbory nejsou zase tak špatná myšlenka.
Jistě, každý svého štěstí strůjce a každý má přeci svá práva bránit sám a má se bít za své štěstí – natož když je třeba člověk právník. Ale stejně jako já potřebuji co nejrychleji odkroutit koncipientskou praxi, jiný zase potřebuje každou korunu, a nemůže si tedy dovolit risk dát výpověď a hledat jinou práci. Další zase ví, že ve městě není v oboru jiný podnik, kde by mohl dělat své řemeslo a dojížděním jinam by se finančně ani časově nevyplatilo. Důvodů, proč se proti zaměstnavateli neozvat, máme každý spoustu. Někdo může namítat, že když budu trvat na dodržování zákoníku práce, tak mě zákon chrání, zaměstnavatel mě nemůže nijak postihnout. Jenže ono není nic lehčího, než takového zaměstnance propustit a věřte, že ony se ty důvody najdou, když je zaměstnavatel chce najít. A kolik zaměstnanců se bude soudit, že výpověď byla šikanózním výkonem práva a tedy neplatná? Jeden z tisíce?
No a právě zde je ten bod, kdy si s neoliberálními argumenty o osobní odpovědnosti člověka a bitím se za svá práva nevystačíme. Práva jsou jedna věc, ale nájem a večeři si z nich nezaplatím. Já měl štěstí a férového zaměstnavatele nakonec našel. Jiní si ale prostě takový luxus jako změnu zaměstnání nemohou dovolit, ať si mnozí propagátoři radikálního individualismu říkají co chtějí.
Pokud si takoví lidé chtějí udržet práci, musí mlčet a spokojit se s tím, co mají. Když požádají zaměstnavatele o nějakou změnu k lepšímu, tak buď ji dostanou a nebo ne. A když ne, nemohou udělat nic jiného, než se s tím smířit, protože pořád je nějaká práce lepší, než žádná práce.
A to je právě ta situace, kdy mají obory obrovský význam a kdy si jich cením. Když se jedinci spojí dohromady, takové to „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Najednou mají sílu rovnocenného partnera zaměstnavatele. Tam, kde jsou odbory, může mít člověk jistotu, že zákoník práce bude dodržován, jakož má i garanci toho, že tam je možné dosáhnout změn. Vývoj pak ale většinou vede nezadržitelně k tomu, že se po napravení všech nešvarů stane z odborů jen nástroj na vyjednávání zvýšení mezd a různých bonusů. Tím pak veškerá romantika odborů končí a jde už jen o čistý pragmatismus, který však je pochopitelný.
Práci člověk dělá především pro peníze a proto jich chce za ni co nejvíc. Na zaměstnavatele tedy odbory tlačí, co to jde. Že to zaměstnavateli nedělá radost je také zcela pochopitelné. Mzdy zvyšují jeho náklady, snižují zisk a i konkurenceschopnost. Že jsou tím pak v důsledku zaměstnanci i proti sobě, neboť jednou prostě zaměstnavatel bouchne do stolu a nakoupí modernější stroje a část lidí propustí, případně nabere cizince z východu, či tam přímo přesune výrobu, to je už druhá věc. Prostě složité vztahy, globalizace a všechno souvisí se vším.
Každopádně odbory hrají důležitou roli při hlídání toho, aby byly dodržovány zákony, aby práce byla důstojnou obživou pro zaměstnance a především, aby na práci závislý jedinec měl ochranu před zaměstnavatelem a nevzdával se svých práv ze strachu před ztrátou obživy.
Tohle je ale všechno vztah zaměstnanec – zaměstnavatel. Navíc je nutné přiznat, že se změnou struktury naší ekonomiky se mění i význam odborů. Práce za pásem v továrně a nebo v dolech již prostě není tím hlavním obrazem zaměstnání. Lidé jsou dnes flexibilnější, ale i nabídky práce jsou v mnoha regionech větší a pestřejší. Odbory tak ztrácejí na významu, neboť se posílila síla individuálního zaměstnance, jak roste jeho průměrná kvalifikace, a v mnoha oborech tak již odbory nejsou třeba.
Co se to tedy od minulého týdne v ČR děje? Odbory se jdou bít za svá zaměstnanecká práva? Stávkují proti nějakému zaměstnavateli, který je vykořisťuje? Chtějí vyšší mzdy? Kde je problém?
Odbory bojují proti vládním reformám. Změně důchodového systému a dalším a dalším věcem. Jistě, chápu že někteří nejsou nadšení, chápu že lze vytýkat, že reformy mají tu a tu vadu a chápu i argument, že vláda trápená vnitřními problémy špatně ohledně reforem komunikovala navenek. Ale kdo je tedy protistranou stávky odborářů? Je to vláda. A jaké jsou požadavky odborářů? Politické. Ano, jde sice o sociální oblast a onen pověstný „sociální dialog“, ale jejich požadavky jsou politické.
A zde je problém pokřivení demokracie o kterém se mluví nejvíce. Většina voličů zvolila strany koalice, které se reformami netajily, stejně tak tím, že to bude bolet. ČSSD utrpěla Pyrrhovo vítězství, když ji asi nejvíce podrazil nohy fakt, že Řecko příkladně ukázalo, že není pravdivé tvrzení, že se dá žít na dluh do nekonečna, že sociální stát je neomezený a že strašáky bankrotu, které vytahovala ODS, jsou více než reálné.
Současná reforma vlády je výsledek svobodných voleb a mandátu voličů, demokratické většiny. Boj proti reformám je boj menšiny – odborů, která nevíc nemá žádný demokratický mandát, ale ani politickou odpovědnost. To se mi to pak bojuje proti vládě, když nikdy odpovědnost vlády na sebe nevezmu. Snad i proto ČSSD dneska spíše mlčí, protože ví, že to, co dělá tato vláda, budou muset v bleděoranžovém dělat taktéž, jen to zabalí do zvýšení daní bohatým a chudým vezmou tisícovku, aby jim pak pětistovku s velkou pompou vrátili.
Pokud přívrženci odborářů chtějí měnit politiku, mají to dělat prostřednictvím demokratických voleb – volit stranu, která dle nich bude vládnout, tak jak se má. Že nezískali většinu? To se pak s tím musí smířit a svůj nesouhlas mohou vyjádřit protestem. Protestem, demonstrací, peticí, atd., nikoliv stávkou. Tedy mají tak činit ve svém volnu, aniž by činili újmu ostatním – prostě říct, podívejte, tohle je špatně, to nám nedělá radost, to nám škodí, a i když jsme v menšině, zkuste na nás brát ohledy. Ale stávka, při které především zneužívají toho, že tím ochromí provozy, na kterých je většina lidí závislá?
To je spíše vyděračství a plně chápu volání některých, že je třeba právo stávky blíže upravit. Právo stávky i vůči vládě je pochopitelně institut, který k demokracii náleží. Ale jeho využití je dneska velmi pokřivené, neboť stačí, aby jej využila zcela malá skupina lidí a ochromí celou společnost. Stávka vůči vládě v dopravě by tak měla být zákonem vyloučena, stejně jako je vyloučena i v případě jiných citlivých zaměstnání. Stávka proti vládě je přeci institut, který by měl nastoupit při plošné a celosposlečenské nespokojenosti. Ochromit chod fungování státu by měla stávka velké masy zaměstnanců různých profesí, nikoliv stávka malé skupinky lidí jedné profese. Pak nejde o obraz demokracie, ale o obraz zneužívaní práva a prudění ostatních.
Jestli tedy něco pozitivního stávka ve čtvrtek přinese, bude to snad rozhoupání zákonodárců, aby řádně upravili podmínky stávky a vyloučili z nich zaměstnance dopravy, neboť významem zaměstnání znepříjemňují život nepoměrně většímu počtu občanů, jakož i způsobují nepřiměřeně vysoké škody. Především však stávkující využívají toho, že na nás mohou tlačit tím, že nám upřou jednu ze základních svobod, kterou je svoboda pohybu. Svoboda pohybu, která je zaručená Listinou základních práv a svobod, na které budujeme dnešní Evropu a kterou jsme po listopadu nejintenzivněji cítili.