Velký mediální rozruch a pozornost vyvolal nález Ústavního soudu, který posvětil praxi Okresního soudu v Ústí nad Labem. Tamní senáty soudu přestaly inkasní společnosti zastoupené advokátem přiznávat odměnu za zastoupení advokátem. Jelikož se v oboru pohledávek již nějakou dobu pohybuji, a to na straně „vymahačů“, nemůžu si odpustit komentář.
Domnívám se, že nález Ústavního soudu podtrhl jeden zásadní problém v českém právu, kterým je privilegované postavení advokátů v civilním řízení. Uvedené privilegium pak strany přímo nutí k tomu, aby se nechávaly zastupovat advokáty i v banálních záležitostech či své pohledávky prodávaly inkasním společnostem. Sám zákon nutí věřitele roztáčet pohledávkový byznys. Ale popořádku.
Vymáhání pohledávek není zadarmo
K pochopení celého „pohledávkového byznysu“ je třeba nejdříve nahlédnout pod pokličku tam, kde pohledávky vznikají. Můžeme klidně zůstat u příkladu dopravního podniku, jako v uvedeném nálezu Ústavního soudu. Jistě se shodneme, že je normální za jízdu v MHD řádně platit a že černý pasažér by měl být pokutován. A aby byla pokuta skutečně účinná, musí být také vymáhána. Kdyby dopravní podnik pokuty odpouštěl anebo nevymáhal, mohl by rovnou jízdné zrušit.
A teď si představme, že za rok udělí fiktivní dopravní podnik například tři tisíce pokut, které nejsou uhrazeny rovnou na místě ani dodatečně. To je jistě několik šanonů papírů, o které se musí starat minimálně jeden zaměstnanec, kterého musí někdo zaplatit, který potřebuje nějakou techniku, kancelář atd. Toto jsou náklady, které se ročně můžou pohybovat okolo 300.000 Kč. Dopravní podnik všem černým pasažérům napíše výzvu k uhrazení dluhu a polovina dlužníků svůj dluh uhradí. Přesto zůstane dopravnímu podniku 1.500 nezaplacených pokut – pohledávek. Dopravní podnik má v zásadě čtyři možnosti, jak s nimi naložit.
1) Pohledávky neřešit. Toto řešení vede k nespravedlnosti vůči platícím cestujícím či těm, co pokutu nakonec uhradili. V důsledku by to pak jistě vedlo k rozvoji černé jízdy.
2) Vymáhat pohledávky vlastními silami. Dopravní podnik může pohledávky vymáhat soudní cestou prostřednictvím svých vlastních pracovních sil. Zde by však dopravnímu podniku narostla další administrativa, nutnost zaměstnat podnikového právníka a narostly by náklady o 700.000 Kč i více ročně. A tyto další náklady nemůže dopravní podnik v soudním řízení nijak uplatnit. Co by dopravní podnik reálně vymohl, to by stěží pokrylo náklady na vymáhání.
3) Dopravní podnik si najme advokáta. Advokát by dělal naprosto stejnou práci jako podnikový právník v případě druhém, tedy právně nijak náročnou, kterou z 90 % lze delegovat na administrativní sílu a z velké části automatizovat. Rozdíl je však v tom, že advokát může u soudu do náhrady nákladů pro dopravní podnik účtovat i svou odměnu stanovenou vyhláškou Ministerstva spravedlnosti dle tzv. paušálu. V případě pokut dopravního podniku, které jsou v řádu stokorun, náleží za zastoupení advokátem základní odměna 4.500 Kč. To dělá ročně při našem počtu tisíc pět set pohledávek teoretických 6.750.000 Kč příjmů. To je částka velmi zajímavá a pro advokáta lákavá a lehce vydělaná. Proto jsou advokáti ochotni jít s finančními nároky při hromadné správě pohledávek velmi nízko a inkasují z oné odměny například jen polovinu. Zbytek je tak příjmem dopravního podniku. Pochopitelně ani přes rozsudek velký počet dlužníků svůj dluh neuhradí, přesto je uvedený postup pro dopravní podnik i advokáta více než výhodný. Dopravnímu podniku se zaplatí administrativa, pokryjí nevymahatelné pohledávky a něco i vydělá. Advokát má jednoduchý a jistý příjem téměř bez odborné práce. Všichni jsou spokojení.
4) Pohledávky prodat. Pohledávky skupují tzv. inkasní společnosti, které se na tento druh podnikání specializují. Je stoprocentně jisté, že inkasní společnosti pak postupují tak jako v bodě 3, tedy prostřednictvím svého advokáta. Dopravní podnik tak získá peníze rovnou na ruku, sice například jen 20 % hodnoty pohledávek, ale zbaví se veškeré administrativy a starostí.
Nález ústavního soudu však stvrzuje, že inkasní společnost je profesionálem v nákupu a vymáhání pohledávek. Inkasní společnost ví, že bude muset pohledávky soudně vymáhat a je na toto zařízena a připravena (software, administrativa, zkušenosti). Navíc v případě, který Ústavní soud posuzoval, měla inkasní společnosti ve svém vedení i osobu s právnickým vzděláním, přičemž podání žaloby (elektronického platebního rozkazu) je zcela jednoduchou věcí, na kterou není zvláštních odborných schopností (advokáta) zapotřebí. Odměna advokáta tak není takzvaným účelně vynaloženým nákladem.
Věřitele nutí k využívání advokátů zákon
Občanský soudní řád mluví ohledně náhrady nákladů řízení zcela jasně. Odměna za zastoupení patří dle ustanovení § 137 odst. 2 o.s.ř. k nákladům řízení jen tehdy, je-li zástupcem advokát. Přitom odměna za zastoupení tvoří drtivou část náhrady nákladů řízení.
Můžete se nechat klidně zastoupit profesorem právnické fakulty, největší kapacitou v oboru, přesto, pokud není advokátem, vám soud žádnou odměnu pro takového zástupce nepřizná. Stejně tak, pokud vaše společnost zaměstnává špičkové právníky se vzděláním z nejlepších univerzit na světě, není společnosti v soudním řízení přiznána žádná náhrada za zastoupení těmito zaměstnanci. Práce a pomoc těchto lidí je tak dle zákona nepochopitelně bezcenná.
Dopravní podniky, banky, telefonní společnosti, všechny velké subjekty poskytující masově svou službu mají velké množství dlužníků. Toto k jejich podnikání patří. Tyto subjekty mají svá specializovaná oddělení pro správu pohledávek. Tato oddělení je stojí nemálo peněz. Dlužníci tak zvyšují náklady těchto společností. Vymáhat své pohledávky věřitelé musí. Prvně je to postup řádného hospodáře, což vedení těchto společností ukládá zákon, a za druhé by jejich liknavost vedla k úpadku platební morálky i dosud řádných klientů. Vedení soudních sporů stojí další čas a práci. Věřitelé mají jedinou možnost, kterou zákon umožňuje, jak tyto zvýšené náklady přenést na dlužníka, který je způsobil – a tím je zastoupení advokátem.
Co na tom, že takové zastoupení není ve skutečnosti nutné, protože tisícovky žalob se liší jen ve jméně a adrese dlužníka a generuje je počítač, do kterého údaje zadají pečlivé asistentky? Zákon však za to, že se pod žalobu podepíše advokát, přiznává věřiteli nemalou náhradu nákladů řízení. Soudní řízení pak většinou neprobíhá, je vydán jen tzv. elektronický platební rozkaz, případně soud rozhodne bez nařízení jednání anebo se advokát z jednání omluví. Tedy odměna náleží skutečně jen za podpis advokáta. Advokát si z těchto lehce získaných nákladů řízení vezme malý podíl a zbytek jde věřiteli.
Zdá se někomu postup věřitele nemravný? Mě nikoliv. Je to zcela logický a správný přístup, ke kterému nutí věřitele zákon. Věřitel má s dluhy náklady. Tyto náklady by měl logicky zaplatit dlužník. Pokud by se věřitel zastupoval sám bez advokáta, tak by vymáhání dluhu neplatil dlužník, ale všichni ti ostatní poctiví klienti, kteří hradí své závazky řádně, neboť zvýšené náklady se musí někde promítnout. A promítnou se v cenách. A je jedno, jestlu je věřitelem původní subjekt anebo inkasní společnost. Věřitel tak nemá jinou možnost, než nechat se zastoupit advokátem a spustit takzvaný „pohledávkový byznys“, na kterém se v prvních krocích obohacují především advokáti. Přitom se nabízí zcela jednoduché řešení.
Odměna vítězné straně i bez advokáta
Stačí jen drobná úprava občanského soudního řádu, která by stanovila, že vítězné straně patří také náhrada nákladů řízení odpovídající odměně, která by jí náležela v případě, že by se nechala zastoupit advokátem. Tato odměna může být i nižší, klidně jen tři čtvrtě či polovina toho, co by straně náleželo při zastoupení advokátem. Přesto to bude pro věřitele dostatečná satisfakce za to, že musel své právo uplatnit u soudu a že měl s vymáháním své pohledávky další výdaje, které tímto budou pokryty. Především však zde nebude finanční motivace nechávat se zastoupit advokátem.
Tyto výdaje bude platit dlužník, což je spravedlivé, neboť on je způsobil. Na druhou stranu bude částka menší, než jakou by dlužník musel hradit, kdyby se společnost nechala zastoupit advokátem. Tím klesne újma pro dlužníka a dluh mu tolik nenaskočí, jak se stává u drobných pohledávek. Pohledávkový byznys se tak přirozenou cestou sám zredukuje. Pro věřitele přestane být zajímavé své pohledávky prodávat inkasním společnostem, či se nechat zastupovat advokátem. Své pohledávky budou společnosti spravovat a vymáhat samostatně.
Změna je do budoucna nutná
Nejen že se jedná o jednoduché řešení, ale i nezbytné, pokud chceme zachovat spravedlnost vůči těm, co dluhy řádně platí. Praxe soudů totiž nevyhnutelně směřuje k tomu, aby zasáhla i proti společnostem, které své pohledávky neprodávají inkasním společnostem, ale vymáhají je sami, prostřednictvím svých advokátů. Argumentace Ústavního soudu v judikatuře totiž plně dopadá i na tyto společnosti, které pohledávky generují, neboť neplatiči k jejich podnikání patří a mají k řešení pohledávek i svá speciální oddělení. Stejně tak disponují i svými právníky. V brzké době tak lze očekávat, že po tom, co soudy zamezily, aby si inkasní společnosti zlepšovaly svůj rozpočet prostřednictvím advokátů, zakážou tohle soudy i společnostem, které pohledávky hromadně produkují.
Na první pohled to je správné, neboť motivace k využití služeb advokátem je v těchto případech skutečně jen ekonomická (získat nějaké příjmy navíc), nikoliv motivace ve smyslu právní pomoci. Ale zároveň se ztrácí spravedlnost, když dle mého názoru není spravedlivé, aby náklady na vymáhání pohledávek nesli věřitelé, a tedy my všichni, nikoliv především dlužníci.
Proto je dle mého názoru nezbytné, aby byla provedena novela občanského soudního řádu ohledně náhrady nákladů řízení. Vítězná strana by měla mít nárok na „odměnu za zastoupení“ i v případě, kdy není zastoupena advokátem, ale kvalifikovaným zaměstnancem či jinou osobou. Věřitelé tak ztratí ekonomickou motivaci využívat služeb advokátů, neboť jiná motivace v pohledávkovém byznyse není. Věřitelé se spokojení i s menší odměnou než nyní, neboť se nebudou muset dělit s advokáty. Dlužníky tak jejich provinění bude stát méně, avšak bude zachována spravedlnost v tom smyslu, že náklady na vymáhání dluhu jim půjdou k tíži.
Pohledávkový byznys tak samovolně splaskne. Jedná se o systémové a elegantní řešení. Stačí najít odvahu a postavit se advokátnímu lobby.