Pohledávkový byznys. Díl II. Soudy se neprávem tváří, že za nic nemohou

Úroky z prodlení

Celá řada subjektů si se spotřebitelem sjednává úroky z prodlení, které se odlišují od zákonných úroků z prodlení. Zákonné úroky z prodlení dnes činí 7,75 % p.a. Věřitelé však účtují spotřebitelům úroky z prodlení na úrovni 15 % p.a. až 25 % p.a. Judikatura však již před více než šesti lety zcela jasně konstatovala, že úroky z prodlení ve spotřebitelských vztazích musí být zákonné, že jiné ujednání je neplatné. Jedná se o neplatnost absolutní, neboť takové ujednání odporuje zákonu. Soud proto má úřední povinnost takovou věc zkoumat a úroky z prodlení v takové výši zamítnout.

Přesto se tak ve velké míře nedělo a stále ještě neděje. Soudci si jsou vědomi, že by měli rozhodovat jinak, ale nechtějí mít práci, chtějí vydat rychle platební rozkaz nebo jednoduchý rozsudek pro zmeškání. Proto to věřitelé stále zkoušejí, uplatňují nezákonné nároky, protože u některých soudů jim to projde. Dopady?

Výsledkem je roční rozdíl v úrocích z prodlení i více jak 10 %. A jelikož se pravomocný rozsudek promlčuje až za 10 let, je zcela běžný postup věřitelů, že tyto rozsudky nechávají ležet. Před uplynutím desetileté promlčecí lhůty pak podají návrh na exekuci. A onen rozdíl 10 % p.a. udělá za deset let dluh dvojnásobný. Ke 100.000 Kč dluhu tak dlužník nejen že zaplatí úroky z prodlení v zákonné výši za 10 let, kdy věřitel hrál mrtvého brouka, ale i dalších 100.000 Kč za to, že soud přiznal nezákonnou výši úroků z prodlení, a to z důvodu své pohodlnosti. Trochu vysoká cena za lenost soudce.

 

Smluvní pokuty

Celá řada pohledávek v takzvaném pohledávkovém byznyse se točí kolem vymáhání smluvních pokut. Teď nemyslím pokuty dopravních podniků, ale pokuty, které jsou udělovány klientům různých společností (telefonních, energetických, úvěrových atd.) v rámci smluvního vztahu.

Ukázkovým případem je kauza UPC a nevrácených modemů či settopboxů. Klienti UPC měli po ukončení smluvního vztahu společnosti navrátit modem, jehož pořizovací hodnota byla cca 500 Kč a reálná cena po několika letech užívání sotva poloviční. Pokud klienti modem nevrátili, bylo toto sankcionováno smluvní pokutou 5.000 Kč, tedy částkou mnohonásobně vyšší, než kolik byla hodnota modemu. UPC pohledávku prodala inkasní společnosti, ta se nechala zastoupit advokátní kanceláří napojenou na tuto inkasní společnost a začala se vesele soudit o pokutu 5.000 Kč, úroky z prodlení a o náklady řízení ve výši 8.220 Kč.

Přitom každý právník ví o tom, že smluvní pokuta má své limity v podobě přiměřenosti, respektive nepřiměřená pokuta, která mnohonásobně převyšuje výši zajištěného závazku, se příčí dobrým mravům a je tedy absolutně neplatná. Ano, soudy tuto přiměřenost ve vztahu k dobrým mravům mohou posuzovat v jistých nuancích odlišně, přesto je smluvní pokuta 5.000 Kč zajišťující vrácení použitého modemu v hodnotě 250 Kč pokutou absolutně neplatnou hned na první pohled.

A praxe soudů? Automatické vydávaní platebních rozkazů. Ano, proti platebnímu rozkazu může dlužník podat odpor, přesto je platební rozkaz rozhodnutím soudu, kterého se velká část veřejnosti lekne a pokutu i s úroky a náklady řízení zaplatí. Ačkoliv je vydání platebního rozkazu zjednodušeným procesem, kdy soud podrobně nezkoumá důkazy a vychází jen z toho, co uvedl žalobce, je přesto soud vázán právním posouzením takových skutečností, když z nich musí plynout důvodnost nároku v plném rozsahu, aby byl platební rozkaz vydán.[1] A z důkazů předložených žalobcem v kauzách UPC nárok na smluvní pokutu neplyne, neboť smluvní pokuta se příčí dobrým mravům a její absolutní neplatnost má soud vyslovit z úřední povinnosti.

Až vlnou nevole mnoha bývalých zákazníků UPC, upozorněním médií[2] a především aktivity časopisu dTest (vydává Občanské sdružení spotřebitelů TEST), který připravil pro překvapené bývalé klienty UPC vzor[3] odporu proti platebnímu rozkazu, který na neplatnost smluvní pokuty upozorňuje, se dostalo široké veřejnosti ponaučení a především rady, že proti rozhodnutí soudu se mají bránit a neplatnost smluvní pokuty napadat. Soudy pak platební rozkaz zruší a rozsudkem žalobu inkasní společnosti zamítnou. Šťastný konec, avšak jen pro někoho.

Kolik lidí platební rozkaz, který neměl soud nikdy vydat, zaplatilo? Kolik lidí zažilo beznaděj, zklamání a zlost? A především, kolik lidí přestalo věřit justici a spravedlnosti? Je jich mnoho.

 

Soudy rozhodují chybně 

Toto jsou jen dva případy, kdy soudy selhávají a nahrávají pohledávkovému byznysu. Kdyby soudy pracovaly tak, jak mají, nemohl by být nikdy vydán žádný platební rozkaz v kauze nevrácených modemů UPC. Kdyby soudy plnily svou funkci, byly by takové pohledávky neprodejné. Pokud inkasní společnost takové pohledávky koupí, tak jen proto, protože je součástí jejího podnikatelského záměru předpoklad, že soudy dělají svou práci špatně a že platební rozkazy vydají. Velká část bývalých klientů UPC se pak zalekne a nezákonnou pokutu uhradí včetně právního zastoupení advokátní kanceláře napojené na tuto inkasní společnost.

A naprosto stejný je případ, kdy se společnosti domáhají po spotřebitelích úroků z prodlení vyšších než zákonných. Ačkoliv zde se práce soudů částečně zlepšuje, věřitelům se přesto vyplácí žalovat nesprávně, neboť ještě stále se najdou soudy, kde jim toto projde a jejich pohledávka se tak před nařízením exekuce zdvojnásobí.

Soudy se vymlouvají na to, že nestíhají, pohledávkami inkasních společností jsou zavaleni, a proto musí vydávat platební rozkazy a rozsudky jak na běžícím páse. Avšak k takovému přetížení soudů by nedošlo, kdyby soudy od počátku rozhodovaly svědomitě. A že to jde, o tom jsem měl možnost přesvědčit se.

 

Pestrá spravedlnost

Díky praxi s vymáháním pohledávek jsem se naučil jednu důležitou věc o spravedlnosti a právu. Právo a spravedlnost vypadají u každého soudce jinak.

Na ničem jiném to nelze vidět lépe, než na pohledávkách. Na naprosto identických pohledávek z naprosto stejných formulářových smluv, které doputují k různým soudcům. Případy se liší jen ve jméně dlužníků, avšak rozhodnutí soudů jsou zcela odlišná. Zatímco jeden soudce nárok zcela uzná, druhý částečně, třetí jej zamítne. Přesto lze soudce rozdělit na dvě základní kategorie, tak jako v jakémkoliv jiném povolání. Na ty pracovité, kteří svou práci dělají poctivě, a na ty pracovité méně.

 

Když se chce

Rozumím vyšším soudním úředníkům a soudcům, co pohledávkové spisy nečtou a chtějí věc hned shodit ze stolu. Stovky stejných a nudných pohledávek. Navíc jde spory o malé částky. Soudy mají přeci na práci důležitější kauzy, řekne si někdo. Vyšší soudní úředník tak vydá platební rozkaz, soudce odklepne žalobu. Motivaci a postup soudců chápu, ale nemohu jej považovat za správný.

Setkal jsem se však i s takovými soudci, kteří sice chtěli také pohledávkové spisy co nejrychleji shodit ze stolu, ale zvolili poctivý přístup – důkladné studium celé kauzy. Ano, bolí to, stojí to čas a práci navíc. Ale jen na začátku. Pokud totiž jednou spis nastudují, mohou v identických kauzách rozhodovat již bez náročnějšího zkoumání. Takovým soudcům pak neujde nezákonný nárok žalobce či jiná chyba a neoprávněné žaloby tak zamítnou. Zamítnutí nároku je stojí trochu více odůvodňování a úsilí, avšak přesto se jedná o rychlý proces, na jehož konci stojí, a to je podstatné, spravedlivý a správný rozsudek.

 

Soudy jsou spoluviníkem situace

Pokud se z pohledávkového byznysu, který sám o sobě není špatný a má své místo v tržním hospodářství i spravedlnosti, stal společenský problém, stalo se tak i vinou soudů, které se nyní tváří jako oběti. Přitom pohodlnost soudců stojí za tím, že se mnoha inkasním společnostem vyplácí skupovat a vymáhat nezákonné pohledávky, kterými soudy zatěžují. Soudci a vyšší soudní úředníci nevěnují kauzám náležitou pozornost a odbývají žaloby vyhověním nároku žalobce. Obyčejní lidé se však platebního rozkazu leknou, a to i díky respektu a důvěře vůči soudům. Neoprávněně vymáhaný dluh inkasní společnosti uhradí, aniž by se bránili. Na obranu totiž nemají znalosti, ale ani případné finance.

Co je pro soud bagatelní věc, která nestojí za pozornost, je pro mnohé obyčejné lidi velká finanční zátěž, se kterou se dlouho vyrovnávají. Pro mnohé je zaplacení pokuty 5.000 Kč, úroků z prodlení a nákladů řízení advokátní kanceláři ve výši 8.220 Kč citelným zásahem do rozpočtu.

Pro většinu lidí je pak takové rozhodování soudů nepochopitelné, považují jej za nespravedlivé a ztrácejí důvěru v justici. Prohlubuje se jejich beznaděj, že velké společnosti si mohou vůči obyčejným občanům dovolit cokoliv a soudy jim jdou na ruku. Nepoctivá práce soudů ničí především ty chudší a méně vzdělané, kteří nevědí, jak se bránit, a nemají prostředky na právní pomoc.

Proč se tedy soudy dneska diví? Z nespravedlnosti přeci nemůže nikdy vzejít nic dobrého.