Překvapený svět čeká, co bude dál

V roce 2009 zveřejnil americký think tank Council on Foreign Relations, který krom jiného vydává i světoznámý časopis Foreign Affairs, studii Stevena A. Cooka, která se zabývala možnými scénáři politické nestability v Egyptě. Autor studie upozornil na to, že mnoho analytiků přiznává egyptskému režimu velkou odolnost, když režim prvně ustál všechny krize typu ekonomické stagnace, politických vražd i porážek ve válkách. Zadruhé se neprojevila snaha klíčových hráčů jako je armáda, tajná služba či vysoce postavených úředníků stavět se do opozice vůči režimu. Třetím důvodem je skutečnost, že politický aktivismus je v Egyptě spíše záležitostí elit a v poslední řadě nespokojenost obyvatel se špatnou ekonomickou situací se nekonstituovala do konkrétních politických požadavků.

Vzhledem k uvedeným názorům analytiků tak není divu, když Robin Danin, další expert věnující se Egyptu a bývalý vedoucí kanceláře velvyslance Blízkovýchodního kvartetu Tonyho Blaira, v aktuální telefonické konferenci pro již zmíněný think tank doslova uvedl, že jde o skutečné strategické překvapení v regionu, které nikdo nečekal.[1] Diplomaté v současnosti nevědí, jak k situaci přistoupit, zvláště když přihlédneme k tomu, že Egypt je klíčovým hráčem na Blízkém východě a především v Izraelsko-Arabském konfliktu a je významným spojencem USA v regionu. Postoj prezidenta Obamy k událostem v Egyptě je tedy zásadní a o to víc překvapující, když z něj lze vyčíst tlak na svůj egyptský protějšek Mubaraka, i opatrnou a nepřímou podporu protestujících. Ano, nelze si představit, že by prezident Obama mohl volit jiná slova a prezidenta Mubaraka jasně podpořit či odsoudit, projev Obamy je tak maximum, co lze očekávat, ostatně jak také zaznělo na uvedené minikonferenci, svět nemá moc možností, jak situaci ovlivnit.

Budoucí hlavní aktéři

Současná krize egyptského režimu je výhradně vnitřní záležitostí Egypta a diplomaté a světoví vůdci tak mohou především jen vyčkávat. Přesto lze krom udržení se Mubaraka u moci načrtnout i některé scénáře vývoje. Když Steven A. Cook ve své studii v roce 2009 popisoval možné původce nestability v Egyptě, došel ke dvěma možným aktérům nestability režimu – armádě a islamistům. Cook zcela pominul možnost, že by krize režimu vzešla od obyčejných obyvatel. Přesto jím zmíněni aktéři budou nesporně hrát hlavní roli v tom, co ulice načaly, až se demonstrující rozejdou domů.

Není třeba zdůrazňovat, že demonstranti bez podpory armády, či aspoň její záměrné nečinnosti, nemají jakoukoliv šanci uspět, zvláště co se ukázalo, že režim se nebrání použití té nejtvrdší síly. Následující vývoj bude na rozhodnutích Mubaraka závislý do té míry, do jaké mu bude armáda loajální.

Armádní představitelé byli režimem velmi vydržovanou skupinou a nelze čekat, že se armáda tohoto výsadního postavení jen tak lehce vzdá pro ideu revoluce a nových pořádků. Avšak více jak osmdesátiletý Mubarak jistou budoucnost na dlouho nenabízí a absence výrazné vůdčí osoby na straně protestujících je šancí armádních činitelů, jak zcela převzít moc a nabídnout revoluci konkrétní tváře, když krom Baradeje se slabou podporou není příliš vlivných osobností, které by mohly nabídnout revoluci civilní tvář. Očekávat, že armáda následně předá moc demokraticky zvoleným vůdcům lze jen tehdy, pokud tím bude nadále zajištěno jejich výhodné postavení.

Druhým aktérem, kterého Cook ve své studii zmiňoval, jsou islamisté, především pak na telefonické konferenci často skloňované Muslimské bratrstvo. Muslimské bratrstvo, se kterým egyptský režim vždy soupeřil, se do lidových protestů aktivně zapojilo až nyní, přičemž faktický dopad takového zapojení média nezaznamenala. Muslimské bratrstvo, které se těší mezi Egypťany významné podpoře pětiny obyvatel se bude jistě snažit participovat na dalším vývoji, včetně zapojení do případných voleb a následných politických procesů. Pokud situace povede k pádu režimu a svobodným volbám, bude toto jistě znamenat vzestup moci islamistů. Což může vést ke konfliktům jak s ostatními politickými hráči, armádou, tak v neposlední řadě i  okolním světem.

Co nás čeká?

Vzestup moci armády či islamistů může mít dopad na dosavadní vztahy Egypta s USA a především Izraelem, které lze nazvat studeným mírem, což vzhledem k minulosti je synonymem pro „velmi dobré“. Názory obyčejných Egypťanů však jsou ostřejší než dosavadní diplomatická linie a nejen zástupci Izraele tak budou čekat na to, jak se situace vyvine a zda se k moci nedostane osobnost, kterou nebudou zatěžovat vnitřní spory, jako Mubaraka, a která využije uvolněných rukou k tomu, aby přehodnotila zahraniční politiku Egypta, či která by mohla zahraniční témata využít k tomu, aby odvrátila pozornost obyvatel od bídy, korupce a nezaměstnanosti, které se pochopitelně nepodaří vymítit dříve, než opadne případné nadšení z úspěšné revoluce a nastoupí tak jako v jiných zemích deziluze.

Ať situace v Egyptě dopadne jakkoliv, nezbývá diplomatům nic jiného, než dále čekat. Pokud protesty skutečně vyvrcholí v revoluční převrat, lze očekávat, že budeme brzo překvapení, že svržením diktátora Západu vrásky spíše přibudou. O moc v Egyptě bude především soupeřit armáda a islamisté a případné svobodné volby mohou k moci či podílu na moci dostat skupiny, které bude Západ považovat za radikální. Vyloučit pak nelze i zostření soutěžení o vliv v regionu se Saudskou Arábií a Íránem, včetně realizace projektu vlastního egyptského jaderného programu pro vojenské účely. Pasivní vyčkávání diplomatů tak možná vystřídá nelehká práce jak ohledně přehodnocení postoje Západu k islamistům a jejich participaci na moci, tak i ohledně nového vývoje v otázce Palestiny či jaderného zbrojení regionu. Nudit se tedy rozhodně nebudou a do té doby můžou přemýšlet nad nynější noční můrou diktátorů – kde příště?