Správné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pár slov k nutné obraně.

8. března zveřejnil Nejvyšší soud ČR stanovisko trestního kolegia k otázce silného rozrušení okradeného a jeho následného útoku na pachatele krádeže. Trestní kolegium se tak rozhodlo sjednotit soudní rozhodování v případech, kdy okradený, následně po krádeži, zaútočí na zloděje.

Právně významnou otázkou v takovém případě je kvalifikace činu, tedy zda při okradení dochází k takovému rozrušení oběti okradení, že při útoku na zloděje a jeho zabití lze na takový čin pohlížet jako na zabití dle ustanovení § 141 trestního zákoníku (s trestní sazbou 3 až 10 let) a nebo jako na vraždu dle ustanovení § 140 (s trestní sazbou 10 až 18 let).

Nejvyšší soud pak došel ve své právní větě k tomuto stanovisku: „K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně není krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží.“[1].

O stanovisku Nejvyššího soudu bleskově informovala média a spustila se vášnivá veřejná debata. Dovolím si tvrdit, že média rozhodnutí Nejvyššího soudu zprostředkovala tak, že odborná veřejnost nemohla vejít v omyl. Bohužel, laický čtenář si nemusel danou zprávu vyložit správně. Tak se i stalo. Proto dokonce následující den vydal Nejvyšší soud krátkou zprávu, kterou upozornil, že dané rozhodnutí se nijak nedotýká otázky nutné obrany, ale ani toto vášně neuklidnilo.

Zastávám názor, že rozhodování soudu by mělo být předmětem veřejné debaty. Ostatně soudy realizují právo tak, jak jej zákonodárce stvořil v podobě zákonů a zákony by měly odrážet vůli společnosti a představu toho, co je dobré a špatné. Navíc rozhodování soudu není nic jiného, než prací člověka a jako každé konání lidské, je tedy i rozhodování soudů zatíženo chybami a omyly.

Debata nad soudními rozhodnutími je tedy správná. Přeneseně to je totiž i debata nad podobou zákonů. Stanovisko Nejvyššího soudu nebylo ničím jiným, než výkladem zákona. Ale i taková debata by měla být faktická a věcná. To se bohužel nestalo. A já to chápu. Jedná se totiž v prvé řadě o debatu odbornou. Vzhledem k dané problematice však má laická veřejnost plné právo do této debaty zasahovat, je však posláním právníků, aby se snažili vysvětlit, v čem je vlastně problém, a případně navést veřejnost k jádru problému a i ukázat, že tady vlastně žádný problém není. Jelikož se žádný z kolegů tohoto úkolu zatím pořádně nechopil, dovolím si k tomu pár slov já.

 

Mýty o nutné obraně

Mezi okolnosti vylučující protiprávnost činu patří i nutná obrana, často chybně ve veřejných debatách označovaná jako nutná sebeobrana. Předmětné ustanovení § 29 trestního zákoníku zní: „(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. (2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“.

Výklad tohoto ustanovení je mezi laickou veřejností zatížen mnohými mýty. Mezi ty hlavní patří již naznačený výklad, že se toto ustanovení týká jen sebeobrany. Dále, že je možné použít obranu jen stejné síly, jaké dosahuje útok, nebo že nelze použít zbraň proti neozbrojenému útočníkovi.

Nutná obrana slouží k ochraně „zájmu chráněném trestním zákonem“. Takový zájem je především lidský život a zdraví, ale také například majetek a vlastnictví, svoboda atd.. Tedy nutná obrana chrání všechno to, proti čemu mohou směřovat trestné činy, tedy lze jí použít proti veškerým trestným činům. A jakou může mít nutná obrana podobu?

Obecně může mít podobu jakéhokoliv trestného činu, neboť je vymezena jako „čin jinak trestný“. Reálně však bude mít především podobu ublížení na zdraví, zabití či až vraždy, neboť bude směřovat k zastavení pachatele. Asi těžko bude mít například podobu lichvy dle ustanovení § 218 trestního zákoníku, ačkoliv samotné ustanovení o nutné obraně toto nevylučuje.

Velmi diskutovanou otázkou ohledně nutné obrany je síla nutné obrany. Kdo se věnuje či věnoval nějaké formě bojového umění, sportu či systému, jistě se setkal s mnoha výklady ohledně toho, jak silně se lze bránit. Bohužel není ani výjimkou tvrzení odporující základům fyziky, že se lze bránit jen poloviční silou, než jakou je veden útok. Že by taková obrana byla k ničemu je asi jasné. Stejně tak lze narazit na názor, že proti neozbrojenému útočníkovi nelze použít zbraň. Je to názor sice šermířsky ušlechtilý, ale nesprávný. Zbraň, nejen střelnou, lze použít mnoha způsoby. Samotné použití zbraně totiž nevypovídá nic o síle nutné obrany.

Zákon říká, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obrana tedy nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. To znamená, že obrana může být zjevně nepřiměřená. Tento výklad se pak odráží také v judikatuře Nejvyššího soud, například v rozhodnutí sp.zn. 6 Tdo 66/2007: “Ze samotné podstaty věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok.“, obdobně sp.zn. 3 Tdo 840/2006: „Riziko za výsledek konfliktu mezi útočníkem a obráncem musí nést především útočník. Pouze tak je možné ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně aplikovat způsobem, který sledoval i zákonodárce, jestliže ve prospěch obránce v tomto ustanovení připustil poměrně širokou diferenci mezi intenzitou obrany.“.

V této souvislosti se pak Nejvyšší soud vyjádřil i k uvedené otázce zbraní, viz sp.zn. 7 To 202/94: „Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.“.

České právo tak poskytuje velmi široké rozpětí možné síly nutné obrany. Já osobně rozhodně nemám žádné obavy z toho, že bych z pohledu síly mohl vybočit z nutné obrany. Proč tedy slyšíme o tolika rozhodnutí soudů ohledně překročení nutné obrany?

 

V čem je zakopaný pes

Problém s použitím nutné obrany tkví v těchto slovech příslušného ustanovení: „odvrací přímo hrozící nebo trvající útok“. V případě nutné obrany se musí jednat o obranu proti přímo hrozícímu a nebo trvajícímu útoku. Tedy pokud útok odezní, není zde již prostor pro nutnou obranu. A zde nastává v praxi asi největší problém, neboť oběť útoku, ať už jde o fyzické napadení či krádež, je vždy rozrušena.

Známe to všichni. Stačí přijít k autu a zjistit, že máme rozbité okýnko a ukradené rádio. Nebo ulomené zrcátko, případně nám závistivec udělal klíčem rýhu na dveřích našeho nového auta. Nebo chceme zaplatit a zjistíme, že peněženka není tam, kde by měla být. Na chvíli se v hospodě otočíme a mobil najednou není na stole.

To jsou okamžiky, které zaručeně dokážou každého vytočit a v člověku se to emocemi jen hemží – od vlastních výčitek na nepozornost, přes nepochopení takového zla, lítosti nad ztrátou, až po skutečnou zlobu a vztek. To jsou ty okamžiky, kdy říkáme: „Kdyby se mi dostal do ruky, tak…“. A to jsou jen maličkosti, škoda pár tisíc korun. Mnohdy tak například při odcizení mobilního telefonu nejde ani o trestný čin, neboť jde o škodu nepatrnou, tedy do 5.000,- Kč. Přesto by mnozí z nás při chycení takového výtečníka nešli daleko k nějaké té facce.

Zákonodárce však musel stanovit hranici, kdy je možné nutnou obranu použít a kdy již nikoliv. A tou hranicí je odeznění útoku. Zákonodárce musel zamezit tomu, aby oběť trestného činu využívala nutné obrany k pomstě, ventilaci vášní, a aby přebírala zákon do svých rukou. Bez časového omezení nutné obrany by tak společnost byla vystavena chaosu a nejistotě.

Okamžik odeznění útoku se však nekryje s okamžikem odeznění rozrušení obránce – oběti útoku. A tento psychologický moment vzbuzuje ony problémy a vášně ve společnosti – a pocit, že máme nespravedlivé soudy a zákony, které chrání násilníky a zloděje.

 

Nezbytná hranice

Jako občan plně chápu rozčarování veřejnosti. Jako právník však považuji danou právní úpravu za správnou. Ano, zákonodárce mohl do předmětného ustanovení také začlenit to, že má soud přihlížet k psychickému stavu rozrušení obránce, dokonce toto v prvním návrhu nového trestního zákoníku také bylo, nakonec však nutná obrana oproti starému trestnímu zákonu zůstala  nezměněna. To však neznamená, že soudy k psychickému stavu obránců nepřihlíží, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 11 To 27/90, kde soud mimo jiné uvádí, že: „…z hlediska podmínek nutné obrany je třeba přihlížet i k psychickému stavu obviněné a k jejímu subjektivnímu náhledu na trvání a nebezpečnost útoku.“.

Přesto považuji za nutné, aby hranice obrany byla stanovena právě na onen okamžik odeznění útoku a psychickému rozrušení se věnovat skutečně jen výjimečně. Pokud by zákon přímo stanovil, že se bude přihlížet k psychickému rozrušení oběti, jejímu úleku, strachu atd., nestalo by se nic jiného, než že by každý spor překročení nutné obrany skončil sérií neprůkazných znaleckých posudků a příslušné ustanovení by vedlo ke zneužívání a k pomstě. V tomhle jsme totiž vynalézaví.

Oběť má ze zákona možnost použít až zjevně nepřiměřenou obranu, to ji dává obrovskou možnost a volnost k obraně a ochraně. Je pak ale spravedlivé po obránci požadovat, aby tuto obranu používal jen do okamžiku odeznění útoku. Ano, chce to po oběti i dávku sebekontroly, ale takový už je život člověka.

 

Zapomenutý paragraf

Co se však stane, když se ubráníme útočníkovi, či načapáme zloděje? Necháme jej utéct? Nikoliv. Je běžné, že občané se v takovém případě snaží takového pachatele zadržet, omezit tedy jeho osobní svobodu. Jde o jednání dle ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu, které stanoví: „Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.“.

Ačkoliv dochází k použití takového ustanovení celkem často, zůstává stranou pozornosti. Přitom může být mnohdy vodítkem k tomu, jak se vyvinit z překročení nutné obrany. Je to jednoduché. Někdo vás napadne, vy útok odrazíte a útočník se dá na ústup. V takovém případě se však již nemůžete dále bránit – jednalo by se o útok. Avšak stojí před vámi pachatel trestného činu, neboť vás napadl, chtěl vám ublížit na zdraví či oloupit. Dle uvedeného ustanovení se jej tak můžete pokusit zadržet. Jak asi bude takové zadržení prakticky vypadat? Chytíte jej za ruku či rukáv, ideálně takovou osobu vyzvete k tomu, ať zůstane na místě do příjezdu policie. Reakce takového osoby? Asi těžko poslechne. Bude se vám snažit vytrhnout, případně se po vás ožene. Znovu tedy nastal okamžik útoku na vás, kteří jen vykonáváte právo vám zákonem přiznané – zadržet pachatele. Tedy znovu můžete přejít do obrany a po odeznění útoku opět přistoupit k pokusu o zadržení takové osoby.

Je smutné, že v obhajobě kolegů se takový popis situace neobjevuje, přitom může mít velkou šanci na úspěch, a to hlavně s ohledem na zásadu in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obžalovaného.

Ovšem i zde je nutné dávat pozor na zneužití daného ustanovení a nepřejít ze snahy o zadržení do útoku, případně vyvolat zdání útoku. Co vašima očima může vypadat jako jasná snaha o zadržení, může pro náhodného svědka a na kamerovém záznamu vypadat zcela jinak.

 

O co tedy šlo

Dané stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu se vztahovalo k situaci, kdy majitel sběrny Karel Bašta na základě informací z poplašného zařízení načapal zloděje, kteří se vloupali do sběrny, aby odcizili jeho majetek. Zloději však již byli ve svém autě a již odjížděli. Na toto odjíždějící auto vystřelil brokovnicí. Výsledek? Mladá žena přišla o oči. Je toto nutná obrana? Není. A Nejvyšší soud se k nutné obraně ani nevyjadřoval. O její neexistenci tu nebyly pochyby. Zloději již odjížděli, tedy zde již nebyl trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, majetek už byl odcizený, byl v moci zlodějů.

Takový výstřel brokovnicí na zloděje je tak vlastně přeneseně střelou do zad utíkajícího. Jednalo se o snahu zloděje zadržet? Možná to tak Bašta zamýšlel, ale trestní řád mluví o omezení osobní svobody. Omezení osobní svobody není střelba na osobu, to totiž není útok na svobodu, ale jde o útok na zdraví a život. Kdyby si stoupl před jejich auto a snažil se jim zamezit v odjezdu a oni na něj najížděli a on až pak vystřelil na řidiče? Jistě by pak celý soudní spor vypadal jinak. Ale takto se to nestalo.

Bašta střílel na ujíždějící zloděje a tedy útočil na jejich zdraví a životy, nic na tom nemění úmysl je zadržet. Při použití střelné zbraně je každý srozuměn s tím, že každý výstřel může zabít. Zvláště pokud střílí brokovnicí, jejíž rozptyl snižuje možnost střílet tak, ať zraním co nejméně.

Celý právní spor tak byl o tom, zda rozrušení způsobené krádeží odůvodňuje kvalifikaci dle ustanovení § 141 odst. 1 trestního zákona: „Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.“, a nebo jde o kvalifikaci jako vraždy dle ustanovení 140 odst. 1 trestního zákona: „Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.“, respektive o pokus o zabití či pokus vraždy.

A Nejvyšší soud konstatoval, že aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití, musí jít o mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat, kterým však zásadně není krádež majetku pachatele, byť ke krádeži mohlo dojít v minulosti již vícekrát.

Soud tedy pouze řekl, že několikrát okradený člověk, který vystřelí na utíkajícího zloděje, se nemůže vymlouvat na to, že byl silně rozrušen a chtěl „jen zabít“. Opakované okradení není takovým rozrušením, které by odůvodňovalo to, že vystřelím utíkajícímu zloději na hlavu, abych zabil. Okradený přišel „jen o majetek“, může být tedy oprávněně rozrušen, ale ne tak, aby si neuvědomil, že není správné vystřelit na utíkajícího zloděje. Jednalo se tak o výstřel s úmyslem usmrtit, tedy o pokus o vraždu. (Bohužel nejsem seznámen se spisem a nevím, na základě čeho došel soud k tomu, že tu byl úmysl usmrtit a nikoliv například jen ublížit na zdraví.)

Podotýkám, že dané stanovisko Nejvyššího soudu nevylučuje ani situace, kdy i při okradení dojde vzhledem ke všem okolnostem k tomu, že půjde „jen“ o zabití, ale má být obecným pravidlem, že obecně nelze uvažovat tak, že krádež vyvolává takové rozrušení, které by odůvodňovalo zabití.

 

Kdo z nás by přežil?

Pokud tak např. Tomi Okamura na svém blogu píše, že střílet na zloděje není zločin[2], jedná se o nepochopení celého případu. Nejvyšší soud řešil jen to, zda jde o závažnější trestný čin vraždy či jen zabití. V každém případě se zde trestný čin stal a to z kategorie zločinů, nikoliv přečinů.

Pokud si pan Okamura myslí, že je správné střílet na utíkající zloděje, nechtěl bych žít v jeho světě. Kolik neprávem zastřelených lidí by asi muselo padnou, než by pochopil, že takový výklad práva by přinášel více škody než užitku? U kolika zastřelených by muselo být zjištěno, že ukradli věci za méně než 5.000,- Kč, a tedy že daný střelec je normální vrah, protože tu nedošlo ke krádeži? Kolik mrtvých mladých lidí, co jednou vinou puberty selžou, by bylo třeba? A kolik z nás by asi padlo výstřelem vlastníků nahrávacích společností a filmových studií? A skutečně má majetek větší hodnotu než život?