Reklama
 
Blog | Petr Němec

Turecký bod zlomu? Demonstranti jsou popáleni chemikáliemi z vodních děl.

Do dnešního dne mohl být vnímán boj tureckých demonstrantů jako zápas liberální občanské společnosti proti svévoli konzervativní vlády, která však má demokratický mandát. Zásah policie a použití pálivých chemikálií ve vodních dělech však naznačuje, že jde již o mnohem víc.

Když nepočítám návštěvy v Německu, potkal jsem jen pár Turků. Holky, co jely do Prahy ke kamarádovi na couchsurfing – byly krásné, unešené ze zamrzlých kaluží a popíjely pivo s komentářem, že tak jsme si Turkyně určitě nepředstavovali. A měly rády život. A pak znám souseda kamarádky, co žije v Česku skoro deset let, prodává český křišťál a má rád rakiji. A taky má rád život a svou ruskou ženu, která říká, že je Tatarka, což mne vždy přivede k malému úsměvu.


Turecké protesty začaly vlastně obyčejně a mohly by se odehrát v kterémkoliv městě Evropy. Vydaření politici se rozhodli zbourat významný park ve městě, aby tam mohlo vyrůst nákupní středisko. Pochopitelně se záhy objevilo podezření z korupce. Jenže Turecko se vždy pohybovalo mezi Západem a Východem, mezi liberálním vnímáním muslimské identity a konzervativním islámem arabských sousedů. A konzervativci ve společnosti s příchodem Erdogana získávali v poslední době na síle. Po zásahu policie se tak z protestu za záchranu parku rychle stal protest proti režimu a boj o směřování země.

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(foto: twitter – Mehru Pekus @designsbymehru)

Je silný argument, že Erdogan vyhrál demokratické volby. Ale stejně tak je silný argument na svobodu a radost ze života pro ty, co ho nevolili. Turecko je zemí dvou světů. Pozápadnění Turecka Atatürkem nebylo přirozeným procesem, ale místy dokonce i procesem násilným. A to s sebou nese problémy, které se projevují i dnes. Jenže od dob Atatürka uplynulo už mnoho let a pro mnohé turecké rodiny je liberální a sekulární vnímání světa jejich identitou, sic střeženou armádou. Ta má v Turecku zásadní postavení, které pravidelně vede při každé politické krizi k úvahám o možném vojenském puči. Jenže v jiných částech Turecka nepřirozeně zanesené liberální myšlenky tak silně nezakořenily, což je pochopitelné. V tak velké zemi na dvou kontinentech, při velké etnické pestrosti a o téměř osmdesáti miliónech obyvatel jsou rozpory přirozené.

Turecko je tak zemí dvou světů. Boj o park Gezi je v zásadě obrazem tohoto rozštěpení. Demonstranti mají právo protestovat, demokraticky zvolená vláda má právo vládnout. Avšak pokud vláda svůj demokratický mandát začne překrucovat a omezovat práva občanů, je třeba být obezřetný. A jakmile začne vláda používat násilí, proti kterému začíná protestovat více a více lidí, je třeba se ptát, zda se v Turecku neděje něco špatného.

Záběry z Turecka a fotografie ukázaly, že nyní jde skutečně o boj o budoucí vývoj Turecka. A dnešní zcela bezprecedentní použití vodních děl s chemikáliemi dokazuje, že stejně začíná onen boj vnímat i vládá, která přitvrzuje.

Jako nedokončený student politologie vím, že o Turecku nemám potřebné znalosti, nemám problematiku nastudovanou a že se mohu plést. Ale jako člověk cítím, že jestli jsou studenti a mladí lidé jako já, převážně pokojně protestující, rozháněni brutálním násilím, a přesto jdou druhý den na to stejné místo s vědomím, že je to bude opět bolet, tak cítím, že jde o něco velkého, že situace je vážná a zaslouží si naši podporu. Nagyová sem, Nagyová tam, v Turecku se dějí větší věci. A nezbývá než doufat, že druhá největší armáda NATO nebude muset do celého vývoje vstoupit.