V naší zemi je pochval jako šafránu. Pořád jen samá kritika a stížnosti. Zvláště politiky chválíme málo. Přitom to jsou lidé, kteří nejvíce potřebují slyšet nějaké to dobré slovo. Práce to je náročná a nedobře placená. Vždyť kdejaký úředníček má vyšší roční příjem než ministr a odpovědnost má přitom nulovou. Politici šli do politiky, aby nám bylo lépe. Proto si zaslouží i trošku našeho uznání, nějaké to vlídné slovo, pohlazení po hlavičce, vzít za ruku, utřít slzičku, pofoukat šrámy. Ano, občas se jim něco nevyvede, ale to každému. Jsou jako taková malá nemotorná štěňátka, občas Kocourkové, ale to by byl na jejich místě každý. Vždyť jak se má člověk naučit být dobrým ministrem, než tak, že se ve funkci učí chybami? Ministrem se člověk nerodí. No co by na to taky řekla novopečená maminka, kdyby jí sestřičky místo děťátka přinesly v dečce zabaleného ministra?
Politici toho dělají tolik užitečného a dobrého. Je mi líto, že jim nikdo nepoděkuje. Proto bych chtěl využít oné hezké předvánoční atmosféry světýlek, vůní a koled – a rád bych vyzdvihnul a pochválil aspoň jednoho politika, kterým je pan ministr školství Dobeš, který je určitě nejvíc nejlepší ministr školství, který studentům chce opravdu a skutečně pomoci. Stačí jeden příklad za všechny.
Dobrý skutek
Ve svém vlastním volnu (navíc o státním svátku) pan ministr vypracoval studentce Janičce seminární práci o sobě samém a zaslal jí práci jako novoroční dárek se vzkazem: „Jani, uprav si to, jak potřebuješ. Psal jsem to už ve stavu opilosti. Proto ten, kdo to bude hodnotit, musí být také opilý.„. Krásné a dobrácké. Ve vší své skromnosti se tím ani nechlubil.
Zlé jazyky tvrdí, že pan ministr práci Janičce pouze autorizoval, ale to dle mého není pravda. Lidé, co to tvrdí, se snaží poctivého pana ministra jen závistivě poškodit a upřít mu jeho zásluhy. Chtějí podrazit nohy člověku, který o pomoci studentům jenom nemluví, ale skutečně tak činí (k celému dobrému skutku zde).
Díky pomoci pana ministra se tak mohla studentka Janička Machálková plně věnovat své práci, shodou okolností na ministerstvu školství, kde za první týden práce udělala tak skvělé věci, že si hned zasloužila odměnu sto tisíc korunek českých. Upozorňuji, že je to skutečně jen náhoda, že je studentka Janička Machálková spolupracovnicí pana ministra, pan ministr totiž seminárku napíše všem studentům. Janička měla jen to štěstí, že se o dobrotě pana ministra dozvěděla první, protože k němu měla nejblíže. Napsat panu ministrovi o pomoc však může každý a učinil jsem tak 18. února také já tímto emailem zaslaným na adresu ministerstva školství:
„Vážený pane ministře,
dovoluji si vám zaslat téma mé seminární práce: „Dotační programy na sport a tělovýchovu“.
Práce má být na 15 normostran a měla by pouze popsat základní parametry této činnosti vašeho ministerstva – objemy peněz, kritéria, realizované projekty, zpětná vazba a hodnocení. Prosím o vypracování a zaslání na mou emailovou adresu do 1.3.2011.
Děkuji a jsem s pozdravem
Petr Němec“
Pan ministr mi však do dneška neodpověděl, ale já se nezlobím. Určitě toho má hodně a píše ve svém volnu práce pro studenty, kteří mu napsali ještě přede mnou. Pan ministr to bere spravedlivě hezky postupně, tak to má být. Jednou dojde určitě řada i na mě a na emailu mi zasvítí zpráva od pana ministra se vzkazem: „Petříku, …“.
Těžká práce ministra
Ministrování – to je vážná věc. Nestačí být jen pilný, chce to mít i nějakou ideu, myšlenku, mít nějaký nápad, vizi. A to všechno pan ministr Dobeš má! Třeba onehdá přišel s nápadem testování dětí v 5. a 9. třídě, které by určilo, kdo má šanci se dostat na maturitní obor a kdo nikoliv. Pan ministr sklidil kritiku, což mě tuze rozesmutnilo. Proč ho nikdo nepochválí? Taková pěkná myšlenka! Ale to je ta česká povaha. Když je na vás v obchodě prodavačka obzvláště nepříjemná, tak napíšete stížnost. Ale napsali jste někdy pochvalu, když byla paní prodavačka třeba obzvlášť milá a nápomocná? A mají v obchodech vůbec nějaké knihy pochval a nebo jen ty přání a stížností? Proto jsem panu ministrovi 9. listopadu napsal opětovně email, abych mu udělal radost a trochu jej podpořil:
„Vážený pane ministře – Pepíku,
dnes mě velmi potěšila zpráva, že hodláte testovat děti a určovat, kdo má šanci se dostat na maturitní obor a kdo půjde na učňák. Jen mě mrzí, že zbytečně budeme děti testovat v 5. i v 9. třídě, je to zbytečně pozdě a navíc dvakrát, což stojí peníze.
Proto navrhuji děti testovat při zápise do první třídy. Navrhuji například toto kritérium – kdo nerozezná sýkoru azurovou od sýkory modřinky, nesmí už nikdy v životě na maturitní obor a ani na vysokou školu v ČR (kdyby to chtěli chytráci obejít přes studium SŠ v zahraničí).
Pochopitelně by děti taky měly projevit dostatečné vlastenectví, zazpívat hymnu, namalovat velký státní znak a projevit aspoň základní znalosti z české historie, mezi které patří například znalost znění všech českých (československých) ústav a aspoň rámcově umět určit základní rozdíly a popovídat o společenských a historických souvislostech mající dopad na jejich obsah a naopak. Vhodné by bylo prověřit také fyzickou zdatnost dětí. Každé šestileté dítě by mělo fyzicky zvládnout minimálně po dobu 5 minut vyhánět sudetské Němce, domnívám se, že postačí demonstrativní pětiminutové svižnější běhání za pokřiků jako: „Hybaj do Reichu!“ a nebo „Sudety jsou naše!“.
Vzdělání a sportu 3x zdar,
Mgr. Petr Němec“.
Doufám, že zpráva se už k panu ministrovi dostala a potěšila jej. A jestli ne, tak snad tímto popoženu paní na podatelně ministerstva, která email vytiskne, vloží do barevné obálky a panu minstrovi položí na stůl den před štědrým večerem, aby měl radost a viděl, že jej máme rádi a dodalo mu to sil, do dalšího boje za chytřejší spoluobčany s krásnými vysportovanými těly. Bude to taková jeho malá radost, až bude sedět večer o štědrém dni ve své pracovně, všichni zaměstnanci ministerstva už budou u svých rodin, budou sedět u štědrovečerního stolu či pod stromečkem…a pan ministr bude psát jednu z dalších mnoha seminárních prací pro studenty…třeba zrovna tu moji.