Známý příběh o neznámých útočnících, kteří ve Vimperku slovně i fyzicky napadli zpěvačku Tonya Graves ze skupiny Monkey Business. Dle svědků šlo nesporně o rasistický útok. Nálepka příznivců Dělnické strany sociální solidarity by celé situace mediálně jistě slušela a ani by nepřekvapila, avšak zatím se tato skutečnost nepotvrdila. Pro mne to však není podstatné. Ať už byly politické sympatie útočníků jakékoliv, byli to především primitivové, kterých mají mezi sympatizanty plno i ostatní strany. Je však skvělé, že se zpěvačky zastali hosté i zaměstnanci restaurace, kde k napadení došlo, a doufám, že ke stejné reakci by došlo i v případě, kdy by nešlo o slavnou tvář a nebyla by to ani žena.
Zkusme se ale na onu situaci podívat trochu jiným pohledem. Meritum kauzy je v tom, že útočníci si něco myslí o nějaké skupině lidí a rozhodli se to dát příslušníkovi dané skupiny najevo. Kolik lidí asi smýšlí obdobně, avšak v přítomnosti menšiny jen mlčí? Od hospodských stolů neslyšíme zaručené recepty na cikány a o tom, jak by jim někdo nejraději zlámal ruce? Neslyšíme, že zlodějnu mají cikáni v krvi? Neslyšeli jsme nikdy o šikmookých, kteří zabrali naše centra a měli by se raději pakovat někam pryč? O přistěhovalcích a „přičmoudlících“ všeho druhu, kteří nám berou práci, kteří zaslouží vyhnat a jsou jen špína? Neslyšeli jsme nikdy o řešení: „Já bych je všechny postřílel!“? Jsou tyhle řeči méně nebezpečné a méně rasistické? A kolik hostů se ozve k vedlejšímu stolu s tím, ať si ty kecy někdo odpustí? A kolik hostinských za takové kecy hosta vykáže? A neslyšíme náhodou podobné žvásty i od některých svých kamarádů a příbuzných? Slyšíme.
Je nutné si přiznat, že v naší společnosti jsou prostě názory a nálady, které se staví k menšinám a jiným etnikům negativně. Nevím, zda to je více či méně než jinde. Dokonce ani neumím říct, zda nelze takový stav označit za normální. Asi to totiž máme každý trochu v sobě a je to přirozené. Je přirozené zjednodušovat a škatulkovat. Je to k životu ve společnosti i nezbytné. Je přirozené dívat se na příslušníky jiné skupiny s přesvědčením, že ta má skupina je lepší – že já jsem lepší. A taky věřím, že u většiny těch lidí jde hlavně jen o silná slova a nikdy by neudělali nic z toho, o čem mluví – jenže…
Příležitost dělá nejen zloděje
Příležitost dělá zloděje. V onom přísloví je ukrytá hluboká pravda, že za určitých okolností může každý z nás udělat něco, co by ho nikdy nenapadlo udělat a o čem je bytostně přesvědčený, že něčeho takového by se nikdy nedopustil. V onom přísloví je ukryto i to, že v každém z nás je trochu toho špatného. Jsme prostě lidi. A to špatné se neprojevuje jen v trestném činu krádeže, pokud budeme mluvit právnicky, ale i v ostatních skutkových podstatách. Ať už jde o „úplatkářství“, „pojistný podvod“, či „poškozování cizí věci“, může však být i řeč o „násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci“, „hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“, případně o „podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod“. Ano, cesta k uvedeným trestným činům je jistě dlouhá a není tak snadná, jako vzít peněženku z kabátu v čekárně, ale stačí připomenout frázi „nechal se strhnout davem“ či „posilněn alkoholem“ a ona se ta cesta od stolu v hospodě k nějakému cikánovi, Vietnamci či černochovi velmi zkrátí. Je to ostatně mnohdy jen pár kroků.
Landa na tenkém ledě
Daniel Landa své Čechy dobře zná. Ví na kterou notu hrát a hraje chytlavě. Daniel Landa stejně jako David Matásek ustál svou minulost ve skinheadské skupině Orlík, jejíž některé texty lze označit za rasistické, oba se však nakonec prosadili v médiích a veřejném životě, neboť se obhájili s tím, že jde o uzavřenou kapitolu, že se jednalo o divoký začátek devadesátých let a oba byli mladí. Navíc přeci nemohou za to, že se právě ta jejich kapela stala oblíbená hlavně mezi rasistickými skinheady a příznivci neonacismu. Zde si však dovolím oponovat. Hudba a její texty nejsou jako oděvní značka, kterou si přisvojí neonacisté a stane se jejich módou a poznávacím znamením. Texty písní mají svůj obsah, který je určen konkrétním uším a nacházejí si je konkrétní lidé. Že se na rázné písničky o vlastenectví začnou nabalovat i rasističtí skinheads a neonacisti se dalo tak trošku předvídat, sic v té době šlo ještě o fenomén nový. Textem písně Bílá liga, ve které se zpívá: „Nic ve zlým proti turistům / když se sem chtěj podívat / jenže není možný tady žít a taky pracovat / co to bylo za ránu / kdo nám to sem z palmy spad / černý oči, černý tělo, to není můj kamarád.“, se však Orlík určitě nechystal oslovit lidskoprávní aktivisty a hraní na rasovou strunu je více než patrné.
Naivismus? Hloupost, ze které člověk vyroste? Možná. Sám Landa na svých oficiálních internetových stránkách v sekci diskografie svou minulost takto bagatelizuje. Zatímco u všech ostatních desek má uvedeny jednotlivé skladby i jejich texty, u desek Orlíků má pouze text a emotikon: „Pánové, nechcete už nechat těch blbostí?“ 🙂 “. Jakoby Orlík bylo něco, z čeho Landa dospěl a měli by to udělat i jeho posluchači.
Landa nedávno odstartoval svou tour 2011 s názvem „Vozová hradba“ a podtitulem „Hrdost-Odhodlání-Síla“. Na svých stránkách pak v dalším popisu tour stojí: „V době, kdy globalizace pohlcuje a rozpouští evropské národy, hodláme pozvednout prapor. Přestože se nás někteří snaží umlčet, budeme hlasitější a hlasitější.“, a uvedené zakončuje heslo: „Jsi Čech, tak si toho važ.“, což je zároveň i text písně Orlíku „Čech“, kterou Landa do svého repertoáru na šňůře koncertů opět zařadil. Zvláštní, já myslel, že chce, ať pánové nechají těch hloupostí…
Landa populistou
Landa své koncerty obohatil i o proslovy (proslov v Ostravě, proslov v Brně), ve kterých tvrdí, že nevyzývá k násilí, zároveň však dodává „ale“. Mluví o tom, že „my“ jsme většina a menšiny nás mají respektovat. Mluví o jednotě a o tom, že společně jsme silní. Z publika se opakovaně ozývá mohutný aplaus i výkřiky „Čechy Čechům!“, které dobře známe z průvodů neonacistů.
Landa mluví pouze obecně, vyhýbá se tomu, aby konkrétně pojmenovával problémy. Co si mají fanoušci z jeho proslovu odnést? Že národ je ohrožen, že v jednotě je síla a že nás mají menšiny respektovat? Za tím vším je ovšem nevyřčené: „Co nás ohrožuje?“, „Co je ono nerespektování, která by nás mělo znepokojovat?“ a „Kdo jsou ony menšiny?“. Každý si to může vyložit po svém. K tomu Landa přidává pár úderných vlasteneckých písní včetně hitovky Orlíku, která mladší posluchače jistě dovede i k další tvorbě této skupiny.
Landa zneužívá nálad ve společnosti. Nedává řešení. Nestaví vlastenectví na tom dobrém, čeho jsme dosáhli, ale především na strachu z budoucnosti a z jiných. Rozdmýchává emoce, ale konkrétně je nikam nesměřuje. Kam je dav „vlastenců“ nasměruje? Proti jakému nebezpečí má dav vystoupit? Jaké menšině by měl dát najevo, že „nás“ má respektovat? To ať si každý najde sám?
Landa moc dobře ví, kdo je jeho publikum. Landa ví, že mezi nimi jsou i lidi, kteří mají blízko k rasismu a neonacismu. A Landa moc dobře ví, že cestou, na kterou se dal, včetně oprášení Orlíku, bude k sobě tyto lidi přitahovat o to silněji. Jenže jeho koncerty teď nejsou záležitostí malé sokolovny, ale velkých sportovních hal. Landa v nás pomalu otvírá to špatné a pouští se na tenký led. Je velmi lehké mluvit o strachu z jiných lidí (menšin) a je atraktivní a přirozené dovolávat se toho, že si zasloužím respekt. A stejně dobře se poslouchá, že můžu být hrdý jen na to, že jsem Čech, aniž bych něco víc dokázal. V davu se pak mnohem snáz křičí: „Čechy Čechům!“ a velmi silně se v obrovské hale s několika tisíci lidmi ujistíme o tom, že naše hospodské kecy od stolu sdílí i další lidi a že to je normální a „správné“. Landa nás tak popostrkuje k tomu, ať uděláme těch pár kroků. Nevědomky?
Daniel Landa se dal na cestu, o které musí vědět, že přiláká i celou řadu idiotů a kovaných neonacistů. Landa si tohoto musí být vědom, neboť už jednou takovou cestou šel a ví jak dopadla. Landa se však tomuto nesnaží nijak předejít, nevolí jasná slova bez žádného „ale“. Pouhým naznačováním nedává možnost konstruktivní debaty a kritiky, neboť vlastně nelze přesně a smysluplně nic napadat, zároveň tím však ponechává velkou volnost fantazii svých věrných. A proto mu už nesmíme věřit, že nemůže za to, že si jeho hudbu oblíbili i rasisti a neonacisti.
Může za to, neboť tomu může předejít, ale dělá pravý opak. Až pak nějací z jeho fandů „postaví vozovou hradbu“ nějaké menšině, protože budou mít pocit, že zrovna tahle menšina jim neprojevuje řádný respekt a musí se bránit, tak bude část odpovědnosti i na Landovi. Neboť Landa se dal na normalizaci takových postojů, když si zvolil populismus á la DSSS nad skutečným řešením či debatou.
A co já vím, třeba oni útočníci na zpěvačku Graves jen stavěli vozovou hradbu. Možná totiž stejně jako Landa oprášili Orlík: “černý oči, černý tělo, to není můj kamarád“.