V prosinci roku 1988 uspořádal francouzský prezident François Mitterand na pražské ambasádě snídani s československými disidenty – za všechny jmenujme třeba Václava Havla, Václava Malého či Petra Uhla. Obyčejná snídaně. Nevím co jedli, ale možná croissant a pili kávu. Takže deset croissantů. To byla ta podpora disidentů a boje za svobodu? Těch deset croissantů? O pečivo jistě nešlo. Šlo o důležité gesto. Vůči disidentům – jste důležití, myslíme na vás. Vůči komunistické vládě – sledujeme, co děláte, nezavíráme oči.
François Mitterand byl prezident významné evropské země. Jeho gesto má jistě mnohem větší význam, než gesto mé či jiného obyčejného občana. Avšak malé něco může být významné nejen úhlem pohledu, ale i ve spojení s další velkou spoustou malých „něco“, která pak v součtu není malé.
Proto dneska půjdu a zapálím v 17:30 na Kampě v Praze svíčku v rámci akce Světlo pro Ukrajinu. Z mnoha důvodů.
V devadesátých letech se pro nás Ukrajinci stali synonymem pro dělníka na stavbě, kopáče, uklízečku, pijana, kriminálníka. Slovo „Ukrajinec“ získalo až pejorativní význam a mnozí tak vnímali celý národ. Oranžová revoluce a nynější protesty nám ukázaly, že to jsou lidé se stejnými hodnotami jako my, kteří chtějí být součástí Evropské unie, kteří bojují proti korupci a nesvobodě. Kteří jsou vzdělaní i prostí. Kteří mají rodiny, děti. Kteří mají velkou a krásnou zemi, pro jejíž budoucnost a budoucnost svých blízkých umírají. Žádní ochlastové ze stavby kouřící nejlevnější cigarety. Nevěnovali jsme jim pozornost a nenaslouchali jim, nestarali se o ně, a je mi to líto. Proto bychom měli Ukrajincům naslouchat aspoň teď a vyjádřit jim, že nám na jejich osudu záleží.
K ukrajinské národnosti se hlásí více než 53 tisíc obyvatel České republiky, to je 0,51 % populace. Je to málo? Možná, ale pro srovnání, k polské národnosti se hlásí necelých 40tisíc obyvatel, k vietnamské 30 tisíc obyvatel, naopak ke slovenské „jen“ 147 tisíc. Není to tedy v rámci ČR rozhodně malá skupina spoluobčanů, která jistě ocení i malé gesto nás Čechů, Moravanů a Slezanů (kterých je teda jen 12 tisíc).
Mrzí mne, že naši politici nebyli schopni zcela jasně a hlasitě zaujmout stanovisko k dění na Ukrajině. Ano, nezvládla to ani EU. Mohu chápat původní zdrženlivost. Avšak po prvním násilí měl přijít jasný vzkaz. Jsme malá země, avšak dlouhé roky jsme i díky Václavu Havlovi svou zahraniční politiku ve velké míře stavěli především na ochraně lidských práv a upozorňování na jejich porušování. A byli jsme slyšet. Tuto linii jsme opustili, prý to má být dobré pro export. Nevím, zatím jen zjišťujeme, že vlastně pak jen hloupě mlčíme. Pokud naše kritika měla údajně škodit exportu, znamená to jediná, ta kritika měla svůj dopad, svou váhu, svůj význam. Tím, že jsme se jí za peníz vzdali, ano, za peníze, protože „škodí exportu“ je jen eufemismus pro „peníze“, a ničím jiným ji nenahradili, tak jsme se prostě vzdali jediné naší smysluplné diplomacie. A teď jen hloupě mlčíme a kapsy se nám prý plní díky prudce rostoucího exportu. Naši politici zaslepeně minimalizovali politiku na rozdíl pár procent v DPH a dani z příjmu, vytratil se smysl a hodnoty a proto je už ani nevzrušuje dění na Ukrajině. Je to ostuda. Je to na nás občanech ukázat, že my Češi zase takoví zaslepenci nejsme a že svět pro nás nekončí u Aše a Jablunkova, u sazby DPH a poplatku u lékaře. A třeba je to utvrdí v tom, že má smysl bojovat za svobodu a nejen za vlajku Ukrajiny nad hlavou, ale i za tu EU, kterou také mnozí k našemu nepochopení mávají, neboť i EU naši politici minimalizovali jen na otázku peněz a regulace, nikoliv hodnot, svobody a demokracie.
Proto dneska půjdu na Kampu, a stejně jako na Václavském náměstí, zapálím svíčku. Zapálením svíčky víc jak tisíc kilometrů od Kyjeva nebude demonstrantům fyzicky tepleji, nikomu to nevrátí život a rány nebudou o nic méně bolet. Avšak vím, že když se nás takhle sejde více a zapálíme svíčku, a uděláme to „malé něco“, tak to bude dohromady velké gesto. Vím, že si jej Ukrajinci všimnou a potěší je a nakonec je vlastně i ta má malá svíčka zahřeje u srdce.
